Rudý kůň
Představujeme českým čtenářům román, který patří k nejzávažnějším literárním dílům za posledních padesát let uplynulých od 2. světové války. Jeho autor - Ital Eugenio Corti se narodil 21. ledna 1921 v Besaně; patří ke generaci, která prožila válku na vlastní kůži. Nejprve byl poslán na ruskou frontu, po kapitulaci fašistické Itálie se zapojil do útvaru bojujícího za osvobození Itálie po boku V. americké armády. Po válce vypsal své tragické zkušenosti z ústupu z Ruska ve fascinující knize Většina se nevrací, která se dočkala deseti vydání a byla přeložena do četných jazyků. V roce 1951 napsal jinou kroniku - tentokrát z bojů o osvobození Itálie - Poslední Královi vojáci. V roce 1962 pak divadelní hru „Proces a smrt Stalinova“, která byla samizdatově rozšířena v polštině a ruštině. V sedmdesátých letech se ve své rodné Besaně pustil do rozsáhlé práce na románu Rudý kůň.
Román vyšel v roce 1983 u jednoho malého milánského nakladatele, bez jakékoliv publicity. Rychle se však stal v Itálii opravdovým bestsellerem, dodnes už mnohokrát vydaným a přeloženým do hlavních světových jazyků, a to navzdory tomu, že pro svou pramalou politickou korektnost byl od samého počátku ignorován velkou kritikou a jakoukoliv reklamou.
Autor psal více než tisícistránkový román jedenáct let; o těchto letech práce a osamělého pátrání v dokumentech sám řekl:
„Byl jsem nucen si vytvořit od začátku až do konce celou kulturní základnu. Chtěl jsem hovořit o událostech týkajících se nacismu a komunismu, ale nemohl jsem se přitom spolehnout na oficiální kulturu, zkaženou ideologiemi a manipulovanou mocí. Musel jsem si opatřit prameny přímo z první ruky.“ A k vlastnímu literárnímu zpracování: „Mimoto jsem neměl literární příklady, na které bych se mohl odvolávat. Pro moje účely současná literatura nebyla použitelná. Musel jsem se přimknout k velké mezinárodní literatuře konce XIX. a začátku XX. století. Musel jsem si vynalézt tradici.“ Corti se tak rozhodl pro román historický, kde hrdinové a události jsou popisováni z vnějšku, v 3. osobě. Přesto i touto formou autor dosahuje výjimečné bezprostřednosti a navozuje i hluboké vnitřní stavy svých hrdinů, jak o tom svědčí vybraný úryvek, který připojujeme na závěr.
Celý román má apokalyptický rámec - rudý kůň je oním ohnivým koněm druhé pečeti, po jejímž otevření „se objevil jiný kůň, ohnivý, a jezdci na něm byla dána moc, aby zbavil zem pokoje a aby se lidé navzájem pobíjeli“ (Apok. 6, 4).
Román zabírá prostor 35 let od roku 1940 do roku 1974. Autor ho zabydluje velkým množstvím výrazně charakterizovaných postav; uvádí nás do malého světa městečka Nomana poblíž Milana. Vedle množství epizodních postav hlavními hrdiny jsou spolužáci Ambrogio Riva, syn továrníka původně dělnického původu, jeho bratranec Mano, Michal Tintori, student architektury a budoucí spisovatel, Stefano, pracující s otcem v zemědělství, a několik dalších mladých mužů. Válka je vyruší ze studií a práce a přivede na různá bojiště. Ambrogio, Michal a Stefano jsou posláni na východní frontu. Ne všichni se vrátí domů. Stefano padne, když se Italové pokoušejí probít z obklíčení u Stalingradu, Michal je zajat a projde sovětskými zajateckými gulagy a pozná na vlastní oči hrůzy komunistického režimu. V ruském zajetí zemře 45 tisíc Italů, domů se vrátí jen 10 tisíc. Ambrogio je raněn, ale podaří se mu spolu s nečetnými italskými vojáky dostat z obklíčení. Mano bojuje u Tunisu, po ústupu a podepsání příměří vstoupí do italské armády bojující po boku Američanů a jako hrdina padne v bitvě u Montelunga.
Michal se vrátí z ruského zajetí až v září 1946. Ambrogio, dlouho se léčící ze zranění a otřeseného zdraví, se žení a přebírá po otci podnik. Komunisté nastupují a chtějí se nevybíravými prostředky zmocnit vlády. Ambrogio i Michal se angažují v politickém boji za udržení svobody. Volby v roce 1948 jsou rozhodným vítězstvím svobodných sil, zejména křesťanskodemokratické strany, a Itálie je po mnoha vnitřních bojích zachráněna. Ale v průběhu let komunistické myšlení zachvacuje nejen určitou část dělnictva, ale především intelektuály. I křesťanští demokraté podléhají ideologickým tlakům být pokrokový, a tedy jít s proudem doby, již silně ideologicky ovlivňují komunisté a socialisté. Na tuto změnu smýšlení doplácí zejména Michal, který po několika poválečných úspěšných knihách je veřejnou kritikou opomíjen a odsouván do zapomnění, obdobně jako sám Eugenio Corti. Právě do této postavy promítl autor nejvíce svých autobiografických zkušeností a vzpomínek. Román končí smrtí Michalovy ženy Almy, která zahyne v automobilové srážce s nadrogovaným řidičem.
Rudý kůň je román po výtce katolický a v podstatě v moderní literatuře nemá obdoby. Nechť ho našim čtenářům přiblíží aspoň ukázka z ruského obklíčení u Stalingradu. Epizoda líčí poslední boj elitního oddílu horských myslivců, beznadějně uzavřených ruskou přesilou. Tohoto boje se zúčastnil a v něm padl i Stefano, jeden z nomanských přátel:
Ach! Můj Bože, v jak strašné situaci to jenom byli! Stefano přestal hovořit a vstal a energicky se začal bušit rukama a přešlapovat: cítil to jako nevýslovnou potřebu, protože měl neustále pocit, že už už zmrzne.
Tak začalo strašlivé očekávání něčeho, co v každém případě mohlo být jen smrtí.
Nikdo z těchto trýzněných mužů nepřijímal skutečnost, že zemře: stejně jako nelze udržet ruku na rozpáleném železe, tak ani nikdo z nich nemohl v myšlenkách setrvat u perspektivy, že bude brzo mrtvolou. Ale protože nebyli náchylní k tomu, aby se stali ubrečenými ubožáky, kteří pravděpodobně budou tak jako tak zabiti, nezbývalo jim, než zemřít v boji; přesto to však nepřijímali. I když muž jde vstříc smrti, nikdy smrt nepřijímá. Ale ubíhající minuty byly nesnesitelné.
Náhle jeden horský myslivec, celý omámený a neschopný už tomuto napětí odolávat, opustil zátarasu. Za okamžik ho napodobil druhý a po několika minutách další: odcházeli odtud po malých skupinkách, nevědouce ani kam, v každém případě daleko od nepřítele a smrti. Ale nepřítel i smrt je obklopovali ze všech stran…
Stefano neodešel: kam by také mohl uprchnout, tak jak byli obklíčeni? A pak, byť byl jen skromným mládencem, přesto nepatřil k těm, kteří utíkají. A tak se za zátarasou shromáždili ti nejpevnější, aby bojovali do posledního dechu; Stefano teď odehraje svou roli, tak jak to dělal dosud vždy ve svém životě. Jiní - Rusové, Němci, Italové a jiné národy se dostali do podobných situací a svou roli odehráli, aniž by naříkali nebo se bouřili; teď byla řada na něm. A tak se přiměl k tomu, aby potlačil strašlivou úzkost, která po chvilkách ho jako by potápěla, a potichu se začal modlit a prosit Boha o odpuštění svých hříchů.
Náhle zesílilo vrčení motorů. Myslivci konečně spatřili tank - snad T34 - jak se opatrně objevuje na břehu. V prsou každého muže začalo bušit srdce. V šeru se rozlehl první výstřel z italského kanónu, boj započal.
Zatímco hřmot se stal nesnesitelný, Stefano, jako ostatní klečící za zátarasou, střílel ránu za ránou s šetrností, aby zbytečně neplýtval municí, tak jako venkovan, když obdělává svůj pozemek. Jak dlouho náboje vydrží? Kolik minut? Byl velice udiven, když spatřil, jak tank se na břehu zastavil. Malý kanón myslivců neustával na něj pálit a téměř každou ranou ho zasáhl, ale tank odpovídal daleko mocnější kanonádou. Jeden z jeho granátů konečně zasáhl dělo a rozdrtil jeho posádku; načež tank začal s obtížemi couvat a opět se zastavil dole v hustém mlází.
Ale opodál, vpravo i vlevo, mnoho nepřátelských stínů - doprovázejících několik tanků - se už dostalo na břeh řeky…
Stefano hleděl jen na nepřítele. Ale zaplavilo ho mnoho pocitů. Jeho náboje už byly takřka vyčerpány: zasunul předposlední zásobník, a tak mu už zbývalo jen dvanáct ran, a tam před ním nepřátelská pěchota, soudě podle záblesků z jejich automatů, začala opět postupovat. Náhle padl italský důstojník, zasažen palbou projektilů, jimž do poslední chvíle odpovídal ve stoje, aniž by se kryl. Se zaškytnutím se zhroutil pak Molisan. Zděšený Stefano se nad ním sklonil: měl prostřelené čelo. Takto odešel poslední kamarád jeho družstva! Mladý muž se málem rozplakal, ale s největším úsilím se ovládl. Myslivec, který byl vpravo od něho, k nim na okamžik obrátil svou bledou tvář, načež začal opět pozorně střílet; nepochybně dosud měl náboje.
Stefano se přinutil potlačit svůj strašlivý vnitřní rozruch, kryl se za zátarasu a zamířil na jeden z neviditelných stínů, které měly na svědomí jeho druha. Ale střelit nemohl: šok, jakoby úder pěstí do hrudníku, mu tuto možnost odňal, zabránil mu vyvinout jakékoliv další úsilí: sesul se pomalu za zátarasu. „Zasáhli mě do srdce,“ pomyslel si. Kolem dokola pokračoval boj, který ho až do této chvíle pohlcoval, ale on sám už v něm neměl co dělat. Jeho poslední okamžiky zaplňovaly jiné, zcela odlišné a vzájemně propletené věci: neúprosné píchání u srdce, hrůza - více než ze smrti - z tajemství, které po ní bude následovat, a myšlenka na matku. Ale obzvláště ona bolest… tato nesnesitelná bolest v hrudníku: „Aj... aj...“ Jeho soused Giovannino se k němu obrátil a celý zsinalý zavolal: „Došly mi náboje“, načež na svou pušku nasadil bajonet. Ale Stefano ho neslyšel, jen tiše naříkal: „Aj... aj...“ V jeho hrudi bolest poněkud polevila, přestal úpět; ale stále ještě neotevíral oči. Měl je upřené na svou matku, sedící na svém obvyklém místě v kuchyni jejich domku. A matka na něho hleděla ze své židle, hleděla na něho se široce rozevřenýma očima. Stefano ji vybízel: „Mluv, honem, řekni něco, protože já s tou ranou v srdci nemohu mluvit… a už není moc času, maminko, už není čas.“ Tvář jeho matky se vznášela, stávala se nezřetelnou, rozplynula se. „Maminko! Maminko!“ chroptěl Stefano.
„Tenhle také,“ pomyslel si Giovannino, „tenhle také! V posledním okamžiku všichni volají svou matku!“
Vybral a přeložil - fp -