Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rudý kůň

17. 3. 2009

Představujeme českým čtenářům román, který patří k nejzávažnějším literárním dílům za posledních padesát let uplynulých od 2. světové války. Jeho autor - Ital Eugenio Corti se narodil 21. ledna 1921 v Besaně; patří ke generaci, která prožila válku na vlastní kůži. Nejprve byl poslán na ruskou frontu, po kapitulaci fašistické Itálie se za­pojil do útvaru bojujícího za osvobození Itálie po boku V. americké ar­mády. Po válce vypsal své tragické zkušenosti z ústupu z Ruska ve fas­cinující knize Většina se nevrací, která se dočkala deseti vydání a byla přeložena do četných jazyků. V roce 1951 napsal jinou kroniku - tento­krát z bojů o osvobození Itálie - Poslední Královi vojáci. V roce 1962 pak divadelní hru „Proces a smrt Stalinova“, která byla samizdatově rozšíře­na v polštině a ruštině. V sedmdesátých letech se ve své rodné Besaně pustil do rozsáhlé práce na románu Rudý kůň.

Román vyšel v roce 1983 u jednoho malého milánského nakladate­le, bez jakékoliv publicity. Rychle se však stal v Itálii opravdovým bestsellerem, dodnes už mnohokrát vydaným a přeloženým do hlavních svě­tových jazyků, a to navzdory tomu, že pro svou pramalou politickou korektnost byl od samého počátku ignorován velkou kritikou a jakouko­liv reklamou.

Autor psal více než tisícistránkový román jedenáct let; o těchto letech práce a osamělého pátrání v dokumentech sám řekl:

„Byl jsem nucen si vytvořit od začátku až do konce celou kulturní základnu. Chtěl jsem hovořit o událostech týkajících se nacismu a ko­munismu, ale nemohl jsem se přitom spolehnout na oficiální kulturu, zkaženou ideologiemi a manipulovanou mocí. Musel jsem si opatřit pra­meny přímo z první ruky.“ A k vlastnímu literárnímu zpracování: „Mimoto jsem neměl literární příklady, na které bych se mohl odvolávat. Pro moje účely současná literatura nebyla použitelná. Musel jsem se při­mknout k velké mezinárodní literatuře konce XIX. a začátku XX. století. Musel jsem si vynalézt tradici.“ Corti se tak rozhodl pro román historic­ký, kde hrdinové a události jsou popisováni z vnějšku, v 3. osobě. Přesto i touto formou autor dosahuje výjimečné bezprostřednosti a navozuje i hluboké vnitřní stavy svých hrdinů, jak o tom svědčí vybraný úryvek, který připojujeme na závěr.

Celý román má apokalyptický rámec - rudý kůň je oním ohnivým ko­něm druhé pečeti, po jejímž otevření „se objevil jiný kůň, ohnivý, a jezdci na něm byla dána moc, aby zbavil zem pokoje a aby se lidé navzájem pobíjeli“ (Apok. 6, 4).

Román zabírá prostor 35 let od roku 1940 do roku 1974. Autor ho za­bydluje velkým množstvím výrazně charakterizovaných postav; uvádí nás do malého světa městečka Nomana poblíž Milana. Vedle množství epizodních postav hlavními hrdiny jsou spolužáci Ambrogio Riva, syn to­várníka původně dělnického původu, jeho bratranec Mano, Michal Tintori, student architektury a budoucí spisovatel, Stefano, pracující s ot­cem v zemědělství, a několik dalších mladých mužů. Válka je vyruší ze studií a práce a přivede na různá bojiště. Ambrogio, Michal a Stefano jsou posláni na východní frontu. Ne všichni se vrátí domů. Stefano padne, když se Italové pokoušejí probít z obklíčení u Stalingradu, Michal je zajat a projde sovětskými zajateckými gulagy a pozná na vlastní oči hrůzy ko­munistického režimu. V ruském zajetí zemře 45 tisíc Italů, domů se vrátí jen 10 tisíc. Ambrogio je raněn, ale podaří se mu spolu s nečetnými ital­skými vojáky dostat z obklíčení. Mano bojuje u Tunisu, po ústupu a po­depsání příměří vstoupí do italské armády bojující po boku Američanů a jako hrdina padne v bitvě u Montelunga.

Michal se vrátí z ruského zajetí až v září 1946. Ambrogio, dlouho se léčící ze zranění a otřeseného zdraví, se žení a přebírá po otci podnik. Komunisté nastupují a chtějí se nevybíravými prostředky zmocnit vlády. Ambrogio i Michal se angažují v politickém boji za udržení svobody. Volby v roce 1948 jsou rozhodným vítězstvím svobodných sil, zejména křesťanskodemokratické strany, a Itálie je po mnoha vnitřních bojích za­chráněna. Ale v průběhu let komunistické myšlení zachvacuje nejen urči­tou část dělnictva, ale především intelektuály. I křesťanští demokraté pod­léhají ideologickým tlakům být pokrokový, a tedy jít s proudem doby, již silně ideologicky ovlivňují komunisté a socialisté. Na tuto změnu smýšlení doplácí zejména Michal, který po několika poválečných úspěšných knihách je ve­řejnou kritikou opomíjen a odsouván do zapomnění, obdobně jako sám Eugenio Corti. Právě do této postavy promítl autor nejvíce svých autobio­grafických zkušeností a vzpomínek. Román končí smrtí Michalovy ženy Almy, která zahyne v automobilové srážce s nadrogovaným řidičem.

Rudý kůň je román po výtce katolický a v podstatě v moderní lite­ratuře nemá obdoby. Nechť ho našim čtenářům přiblíží aspoň ukázka z ruského obklíčení u Stalingradu. Epizoda líčí poslední boj elitního od­dílu horských myslivců, beznadějně uzavřených ruskou přesilou. Tohoto boje se zúčastnil a v něm padl i Stefano, jeden z nomanských přátel:

Ach! Můj Bože, v jak strašné situaci to jenom byli! Stefano přestal ho­vořit a vstal a energicky se začal bušit rukama a přešlapovat: cítil to jako nevýslovnou potřebu, protože měl neustále pocit, že už už zmrzne.

Tak začalo strašlivé očekávání něčeho, co v každém případě mohlo být jen smrtí.

Nikdo z těchto trýzněných mužů nepřijímal skutečnost, že zemře: stejně jako nelze udržet ruku na rozpáleném železe, tak ani nikdo z nich nemohl v myšlenkách setrvat u perspektivy, že bude brzo mrtvolou. Ale protože nebyli náchylní k tomu, aby se stali ubrečenými ubožáky, kteří pravděpodobně budou tak jako tak zabiti, nezbývalo jim, než zemřít v boji; přesto to však nepřijímali. I když muž jde vstříc smrti, nikdy smrt nepřijímá. Ale ubíhající minuty byly nesnesitelné.

Náhle jeden horský myslivec, celý omámený a neschopný už tomu­to napětí odolávat, opustil zátarasu. Za okamžik ho napodobil druhý a po několika minutách další: odcházeli odtud po malých skupinkách, nevědouce ani kam, v každém případě daleko od nepřítele a smrti. Ale nepřítel i smrt je obklopovali ze všech stran…

Stefano neodešel: kam by také mohl uprchnout, tak jak byli obklíčeni? A pak, byť byl jen skromným mládencem, přesto nepatřil k těm, kte­ří utíkají. A tak se za zátarasou shromáždili ti nejpevnější, aby bojovali do posledního dechu; Stefano teď odehraje svou roli, tak jak to dělal dosud vždy ve svém životě. Jiní - Rusové, Němci, Italové a jiné národy se do­stali do podobných situací a svou roli odehráli, aniž by naříkali nebo se bouřili; teď byla řada na něm. A tak se přiměl k tomu, aby potlačil straš­livou úzkost, která po chvilkách ho jako by potápěla, a potichu se začal modlit a prosit Boha o odpuštění svých hříchů.

Náhle zesílilo vrčení motorů. Myslivci konečně spatřili tank - snad T34 - jak se opatrně objevuje na břehu. V prsou každého muže začalo bu­šit srdce. V šeru se rozlehl první výstřel z italského kanónu, boj započal.

Zatímco hřmot se stal nesnesitelný, Stefano, jako ostatní klečící za zátarasou, střílel ránu za ránou s šetrností, aby zbytečně neplýtval muni­cí, tak jako venkovan, když obdělává svůj pozemek. Jak dlouho náboje vydrží? Kolik minut? Byl velice udiven, když spatřil, jak tank se na bře­hu zastavil. Malý kanón myslivců neustával na něj pálit a téměř každou ranou ho zasáhl, ale tank odpovídal daleko mocnější kanonádou. Jeden z jeho granátů konečně zasáhl dělo a rozdrtil jeho posádku; načež tank začal s obtížemi couvat a opět se zastavil dole v hustém mlází.

Ale opodál, vpravo i vlevo, mnoho nepřátelských stínů - doprovázejících několik tanků - se už dostalo na břeh řeky…

Stefano hleděl jen na nepřítele. Ale zaplavilo ho mnoho pocitů. Jeho náboje už byly takřka vyčerpány: zasunul předposlední zásobník, a tak mu už zbývalo jen dvanáct ran, a tam před ním nepřátelská pěchota, sou­dě podle záblesků z jejich automatů, začala opět postupovat. Náhle padl italský důstojník, zasažen palbou projektilů, jimž do poslední chvíle od­povídal ve stoje, aniž by se kryl. Se zaškytnutím se zhroutil pak Molisan. Zděšený Stefano se nad ním sklonil: měl prostřelené čelo. Takto odešel poslední kamarád jeho družstva! Mladý muž se málem rozplakal, ale s největším úsilím se ovládl. Myslivec, který byl vpravo od něho, k nim na okamžik obrátil svou bledou tvář, načež začal opět pozorně střílet; nepochybně dosud měl náboje.

Stefano se přinutil potlačit svůj strašlivý vnitřní rozruch, kryl se za zátarasu a zamířil na jeden z neviditelných stínů, které měly na svědomí jeho druha. Ale střelit nemohl: šok, jakoby úder pěstí do hrudníku, mu tuto možnost odňal, zabránil mu vyvinout jakékoliv další úsilí: sesul se pomalu za zátarasu. „Zasáhli mě do srdce,“ pomyslel si. Kolem dokola pokračoval boj, který ho až do této chvíle pohlcoval, ale on sám už v něm neměl co dělat. Jeho poslední okamžiky zaplňovaly jiné, zcela odlišné a vzájemně propletené věci: neúprosné píchání u srdce, hrůza - více než ze smrti - z tajemství, které po ní bude následovat, a myšlenka na matku. Ale obzvláště ona bolest… tato nesnesitelná bolest v hrudníku: „Aj... aj...“ Jeho soused Giovannino se k němu obrátil a celý zsinalý zavolal: „Došly mi náboje“, načež na svou pušku nasadil bajonet. Ale Stefano ho nesly­šel, jen tiše naříkal: „Aj... aj...“ V jeho hrudi bolest poněkud polevila, pře­stal úpět; ale stále ještě neotevíral oči. Měl je upřené na svou matku, se­dící na svém obvyklém místě v kuchyni jejich domku. A matka na něho hleděla ze své židle, hleděla na něho se široce rozevřenýma očima. Stefano ji vybízel: „Mluv, honem, řekni něco, protože já s tou ranou v srd­ci nemohu mluvit… a už není moc času, maminko, už není čas.“ Tvář jeho matky se vznášela, stávala se nezřetelnou, rozplynula se. „Maminko! Maminko!“ chroptěl Stefano.

„Tenhle také,“ pomyslel si Giovannino, „tenhle také! V posledním okamžiku všichni volají svou matku!“

 

Vybral a přeložil - fp -

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář