Jdi na obsah Jdi na menu
 


O opravdové vědě

22. 5. 2009

„Je uznávanou pravdou, že když Bůh Stvořitel stvořil vaše první ro­diče, mimo dar posvěcující milosti a nevinnosti jim dal i další dary. Dal jim integritu osobnosti, to znamená dokonalou kontrolu smyslů rozumem, vě­du přiměřenou jejich stavu, nesmrtelnost a imunitu vůči všemu utrpení a bídě.

Dnes chci něco říci o daru vědy, který byl proporční stavu lidské by­tosti: vědy rozsáhlé, opravdové, schopné osvěcovat člověka o všech vě­cech potřebných k jeho stavu krále všech ostatních tvorů…

Ale člověk se zpronevěřil. Chtěl mít víc, než co mu Bůh sám štědře přidělil. Chtěl mít všechnu vědu. Nepomyslel na to, že i dobré věci musí být užívány přiměřeně ke schopnostem uživatele. Jen Nesmírný, Nejdokonalejší může znát všechno bez nebezpečí: jeho nekonečná Dokonalost zná i všechno zlo, aniž by proto zakoušela jakýkoliv zkázonosný rozruch…

Když chtěl mít Adam všechnu vědu, stejně tak mohl chtít i celý život, to znamená vlastnění života nejen jako daru, který mu byl dán z lásky, ale jako bohatství, jež by obdržel násilím. Násilím, které se vysmívá vší úctě, které, aby bylo jako Bůh, ničí řád, které se bez vlastní zásluhy prohlašu­je za tvůrce své vlastní věčnosti. Chtít být jako Bůh nebo jako Bohu rov­ný znamenalo spáchat stejný hřích jako Lucifer. Luciferův hřích však ne­lze odpustit.

Jenomže Bůh chtěl, aby mohl člověku odpustit. Chtěl, aby mu mohl vrátit nesmrtelnost, vlastnění Nebes, vědu postačující jeho stavu, milost, vrátit mu sebe sama. Proto, aby zachránil, zasáhl od­souzením. Aby dal život, nařídil smrt. Aby dal věčnou vlast, nařídil vyhnanství. Toto je počátek lekce, která se vrací jako hlavní námět: místo původně darované vědy, kterou člověk ztratil smrtí milosti ve svém srdci, dal zákon. Zákon je plodem následků hříchů.

Hřích způsobil otupělost člověkovy inteligence v rozlišování dobrého a zlého: Integrita jeho osobnosti byla rozrušena. Hřích účinkoval tak, že zamlžil obraz, který člověk měl o Pravdě, a svým hřmotem přehlušil zvuk božských slov, kterým člověk předtím naslouchal ve večerním vánku zahrady. Člověk, z úrovně adoptivních synů Božích padlý na úroveň živoči­cha nadaného rozumem, intuitivně chápal, že vražda je „zlem“, že zlem je zkazit se smyslnou necudností. Ale nedokázal už ohodnotit, jak velkým zlem je zabít a které skutky chlípnosti jsou v Božích očích nejodpornější. Právě proto Bůh, když trestal, a znovu a znovu trestal, povolal Mojžíše. Ale aby se dospělo k Mojžíši, bylo třeba projít potopou. Aby se omezilo násilí, bylo třeba k tomu ustanovit první normy. Bylo třeba projít rozptýlením lidí a zmatením jazyků (Gn 11,8), původu budoucích národů a říší, a původu válek, které vás sužují dodnes. A ještě bylo třeba po­trestat Sodomu a ostatní hříšná města nebeským ohněm. Poté, co Bůh dal Abrahamovi, spravedlivému muži, jasnější zákon podřízenosti Pánu (Gn 17, 10), povolal k sobě Mojžíše. Prostřednictvím postupných příkazů a výzev je Mojžíš veden ke slavení první velikonoční oběti - opakované oběti určené k tomu, aby trvala až do konce věků. A od této první veliko­noční oběti je Mojžíš konečně doveden k desateru.

Ale desatero nemuselo existovat, kdyby rozum vždycky ovládal smysly, jinak řečeno, kdyby v zahradě Edenu nebyl spáchán hřích. Neexistovalo by, kdyby nepořádek smyslů nepřivodil ztrátu milosti a nevinnosti, a tedy i vědy. Desatero je současně soucitem i tres­tem. Soucitem ke slabým, trestem pro ty, kteří se Bohu vysmívají konáním zla s vědomím, že ho konají.

Desatero je soucitem, trestem a testem. Testem, jako jím byl strom stojící uprostřed ráje. Bez testu, bez předchozí zkoušky se nedá poznat, zda člověk je dobrý nebo špatný. Je řečeno, že Bůh zkouší člověka, jako zlatník zkouší v tavném kelímku zlato.

Jen silné ctnosti, obzvláště milosrdná láska, se sklánějí před zápor­nými příkazy zákona, neboť satanské svody, anebo i dřímající sklony způ­sobují, že se člověk obvykle cítí přitahován věcmi, které jsou zakázány. Proto se dá říci, že ti, kteří své smysly a jejich svody drtí pod vahou své lásky, ti, kteří nevztahují dychtivě ruce po zakázaném ovoci, jsou opra­vdovými hrdiny.

Toto jsou opravdoví křesťané, nezneužívající nekonečných Kristových zásluh a milosti obdržené jeho prostřednictvím…

Toto jsou opravdoví křesťané, u kterých dary Ducha svatého jsou ži­vé. To Duch svatý komunikuje lidem, kteří jsou ve stavu milosti, velký dar vědy Adamovým hříchem ztracený, té vědy, bez níž by se Zákon ustave­ný k tomu, aby byl životem, mohl stát smrtí.

Člověk, který nevlastní vědu přiměřenou svému stavu, nemá spořádanou lásku ani k Bohu, ani k tvorům, ať jde o kohokoliv. Upadá do všelijaké modloslužby a do trojí neřesti. Takový člověk i samo náboženství znetvořuje do jakési míchanice hříšných prak­tik, hříšných stejně, ne-li více než praktiky, které božské Slovo od­soudilo u farizeů.

Přestože jako křesťan křtem obdržel veliký dar milosti. Ale on nezná ani sám sebe a svoje vlastní požitky zaměňuje s úctou k Boží vůli. Tak v so­bě znetvořuje Boží obraz a podobnost s ním. Obdržené dary obrací ke své­mu vlastnímu prospěchu a užívá jich k tomu, aby způsoboval zlo ostatním, ale nakonec i sobě samému. Dává-li almužnu, není to z milosrdenství k ubožákům, ale aby obdržel lidskou chválu. Slídí-li po tajemstvích vesmí­ru, dělá to, aby byl lidmi oslavován, ne aby tak vzdával slávu Stvořiteli. Takto jeho skutky ztrácejí vůni, která by je v Božích očích učinila svatými. Na zemi sklízí svůj přechodný zisk, ale očekává ho „mráz a skřípění zubů“ tam, kde o lidských skutcích už platí ne zdání, ale pravda.

Když potom díky Božímu milosrdenství navzdory tomu, jak špatně konal dobro, jež měl činit, se vyhne chladu a mukám pekla, musí pod­stoupit dlouhý pobyt v očistci, aby se naučil, že skutečná milosrdná láska není herezí děl. Neboť právě ona je pohromou vašich časů, způsobující, že mnoho lidí slouží Kristu tak, že se zmítá výhradně v praktikách a ak­cích vnějškových, v praktikách, které dobré ponechávají takovými, jací jsou, a k tomu je třeba i pohoršují, ale špatným nepomáhají ani k nápra­vě, ani k obrácení…

Život tohoto století nepřeje kontemplaci, ale Bůh nežehná pouhé ak­ci. Přeje si, aby aktivní a kontemplativní život se doplňovaly. Přeje si, aby vaše díla nebyla jen hřmotem a zmítáním, ani jízlivou kritikou nepřátel; aby nebyla herezí, ale náboženstvím, to znamená prací, stávající se mod­litbou, neboť je nepřetržitou obětí, již Bohu všemi svými skutky činíte, obětí konanou výhradně pro jeho slávu. A Bůh si přeje, aby vaše modlit­ba byla prací. Neustálou prací na sobě samém - tvarováním a vybrušováním podle Ježíšova modelu. A prací na ostatních svým příkladem.

Lidé se zmítají bez užitku, nepožehná-li jejich skutkům Bůh. Ale jak chcete, aby byl Bůh s vámi a žehnal vám a aby vaše skutky dosáhly trium­fu, nejedná-li v nich dar vědy? To člověk právě na základě tohoto daru vše­mi svými skutky směřuje ne ke své vlastní slávě, ale k cíli, který je svatý.“

 

VÍRA PLODÍ SVĚTLO

„V předchozí lekci jsem k vám promlouval o vědě, která je pravá, a o vědě, která pravá není, nebo která taková není úplně, neboť se ome­zuje na oblast lidského vědění. Ale opravdová věda přesahuje chudobu, bídu, omezenost, relativnost lidského vědění. Jde nad to. Jako zářivý zla­tý šíp se vrhá vstříc tomu, co je provoněno vůní věčné pravdivosti. Neboť to, co vytváří pravou vědu, či spíše pravou modrost - slovo moudrost je přiléhavější - obývá břehy věčnosti.

Pravá moudrost přebývá uvnitř žhoucího a zářivého centra, jímž je milosrdná láska. Nemusíme být nijak zvlášť bohatí lidskými znalostmi, abychom nabyli opravdové moudrosti, která je poznáním Boha. Není to ve velkých vědomostech ve smyslu lidských děl, a zejména to nespočívá ani v dlouhých a pedantských hádkách dialektiky, kde lze nabýt znalosti o tom, co je Bůh, o tom, co Bůh chce, o tom, co je třeba činit, abychom ho věčně vlastnili. Ale spočívá to v tom - abychom hodně milovali.

Ten, kdo dokonale miluje, byť dokonalostí lidskou, to znamená relativní (dokonale milovat tak znamená milovat vší svou schopností), ten tuto do­konalost přenáší nejen na svého ducha, ale i na svou inteligenci.

Ano, inteligence osvětlená láskou je inteligencí dokonalou. A ta­ková dokonalá inteligence je inteligencí nadlidskou. Je to inteligen­ce znalá opravdové vědy. Aby byla člověku sdělena, k tomu neměla zapotřebí knih ani studia. Tato věda věčné pravdivosti, která v Bohu existuje na nekonečném stupni, byla Adamovi a Evě vlita v množství úměrném jejich stavu. Bůh ji do nich, do tvorů učiněných k jeho ob­razu a podobě, vdechl. Lidská bytost byla předurčena k tomu, aby ji vlastnila v postačující míře. Postačující k tomu, aby jí byla vedena ve všech svých dílech, ve všech vztazích k bližním i k nižším tvorům: ve vztazích prožívaných vždy prostřednictvím lásky k Bohu.

Já, Láska a Moudrost, vám říkám: méně vědy a více lásky - a bude­te vlastnit Moudrost.

Je čirým bláznovstvím chtít vysvětlovat pomocí lidské vědy tajemství Boha, zázračné etapy Stvoření; bláznovstvím, které následně degeneru­je v herezi. Vám je nemožné, abyste vysvětlili původ toho, co je konečné, nerozjímáte-li s láskou, to znamená s vírou (neboť víra není od lásky ni­kdy oddělena) skutečné Nekonečno.

Víra osvětluje vědu a pomáhá jí, aby porozuměla. Je jako mateřské mléko, které podněcuje vývoj a růst dítěte. Stejně jako novo­rozeně by nedovedlo podporovat a vyživovat svou matku nebo ně­jakou dospělou bytost, ani věda nemůže tvrdit, že vyživuje víru nebo jí pomáhá. Víra vychází z náboženství, a je to náboženství, které in­teligentnímu, ale omezenému tvorovi dovoluje chápat nekonečno a všechno, co by se jinak pochopit nedokázalo.

Nakolik vaše věda postačuje, aby zvládla omezené poznatky, nato­lik moudrost - která je vírou a nadto láskou - je nevyhnutelná k poznání transcendentních pravd. Máte-li víru, budete plodit světlo. A naopak, budete-li se snažit pochopit tajemství jeho analyzováním, budete-li o jeho přijetí či nepřijetí diskutovat, budete-li ho vyšetřovat jako lékař vyšetřuje tělesné onemocnění nebo advokát nějaký morální přestupek, pak budete plodit temnotu a mrazivý chlad.

Víra se nestaví proti vědě. Lze dokonce říci, že lidská věda na­lézá v náboženství prostředek, jak porozumět objevům zákonů Tvorby nebo k nim podat příslušná vysvětlení. Zatímco lidská věda, jíž náboženství nepomáhá, padá nutně do omylu, náboženství samo o sobě, i bez podpory vědy, vede k pravdě a ke znalosti podstatných pravd.

Konečně, když člověk místo toho, aby se spokojil s tím, aby své vě­decké podnikání zaměřil na zákony a jevy přírody, je zaměřuje k nadpři­rozeným tajemstvím - to znamená k Bohu, který pro člověka bude vždyc­ky tajemstvím - pak už neupadá jen do omylu, ale do popírání.

Rozum, tato úžasná věc, která člověka odlišuje od zvířete, je oprav­du velký, srovnáme-li ho s instinktem, jediným světlem, jímž disponují nižší bytosti, ale jak maličký, och, jak je maličký, umíní-li si objevit, kdo je Bůh. Je-li rozum pokorný, skloní se s úctou před nepochopitelným a ne­konečným Bohem…

Ani idealismus ani pozitivismus nedokážou vysvětlit Boha, Stvoření, budoucí život.

Odpovědi na vědecké otázky, které jsou vepsány do lidského těla, na stránkách oblohy, v útrobách země, neslouží k ničemu těm, kteří se jich chtějí zmocnit svými vlastními prostředky, neboť to pře­sahuje možnosti těchto prostředků. Samy tyto odpovědi ani nepo­slouží nevědomosti nebo polonevědomosti těch, kteří se domníva­jí, že vlastní učenost i schopnost soudit to, co však nemohou ani znát ani soudit bez mého světla; a to ani ti, kteří jsou nazýváni dok­tory náboženství. Bez mého světla smysl těchto skutečností nemů­že být pochopen.

Jedině milosrdná láska vysvětlí vše. Spojí vás s Bohem a uvede ho do vás jako Hosta a Mistra. Právě proto je pravdivé rčení ujišťující: „pra­ví teologové jsou ti, kteří se nechají vést Duchem Svatým, to znamená Láskou.“

 

Z publikace Maria Valtorta -

Leçons sur l'Epitre de Saint Paul aux Romains

vybral a přeložil - fp -

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář