Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejen mexické svítání

17. 3. 2009

Jsme-li přední hlídkou a stoupáme-li už delší dobu hlubokým le­sem do strmého kopce v nepřehledném terénu, často upadáme do pochyb, jdeme-li správnou cestou a dostaneme-li se právě tudy do místa rozhledu.

A pak konečně vystoupíme na hřeben, ale i ten je zarostlý stromy, a tak mezi nimi spíše jen tušíme, že hluboko dole pod námi je krásné rozlehlé údolí osvětlované prvními záblesky svítání, které však dosud není schopno proniknout mlhami a setrvávající temno­tou.

Přesto však už víme, že z noci toho už mnoho nezbývá a že už svítá a že po svítání přijde nový den, neboť to je logika koloběhu života.

Takže už svítá?

Ano. K jeho prvním příznakům patří třeba politická změna, k níž v listopadu loňského roku došlo v Mexiku, kde byl zvolen pre­zident veřejně se hlásící ke katolické víře. To je po dlouhých ob­dobích několika revolucí, začínajících v druhé polovině 19. století a vyvrcholivších ve dvacátých letech krvavým pronásledováním ka­tolíků, zásadní obrat.

Mexiko není lecjakou zemí. Jeho stejnojmenné hlavní město leží v geometrickém středu obou Amerik a je dnes se svými málem 30 miliony obyvatel největším městem světa. Právě zde se téměř před půl tisíciletím rozhodl zápas mezi křesťanstvím a barbarskými pohanskými kulty místních indiánských civilizací, v Mexiku před­stavovanými zvrhlým kultem opeřeného hada.

Tehdy bylo povstání, které domorodci chystali proti španěl­ským dobyvatelům, zcela mírumilovně potlačeno zjevením Panny Marie aztéckému domorodci Juanu Diegovi. Po onom prosinci 1531 se bouře uklidnila a indiánské obyvatelstvo hromadně puto­valo za Pannou Marií Guadalupskou a přijalo křesťanství.

Proto jistě ne náhodou si v roce 1979 papež Jan Pavel II. za cíl své první zahraniční návštěvy zvolil Mexiko. A stejně tak ne náho­dou o 20 let později - v roce 1999, při své už čtvrté návštěvě Mexika mezi jiným prohlásil:

„Přicházím pokleknout před pláštěm blahoslaveného Juana Diega. Budu prosit Přesvatou Pannu Marii Guadalupskou, teď na konci tisícile­tí tak plodného, ale i tak trýznivého, aby v průběhu dalšího tisíciletí v Mexiku, v Americe a v celém světě se otevřely bezpečné cesty bratrství a míru… Už v duchu klečím před Královnou   Mexika   a   Vládkyní Ameriky… a prosím, aby nové století a nové tisíciletí bylo ve znamení vše­obecného znovuzrození našeho života a naší naděje pod Kristovým pohle­dem.“

To tehdy v Mexiku jako by vyhlásil velkolepý program k obno­vě života a vyzýval tak ke skoncování s kulturou smrti a shrnul:

„Ameriko, Kristova a Mariina země! Máš důležitou úlohu při výstavbě nového světa, který chtěl ustavit II. vatikánský koncil. Musíš usilovat o to, aby nad četnými formami lži převládla pravda, proti zlu se postavilo dobro, proti nespravedlnosti spravedlnost, proti zkaženosti počestnost.“

A když v téže svatyni Panny Marie Guadalupské, kde se papež modlil, Svatá Panna nám pět let předtím prostřednictvím dona Gobbiho oznámila, že právě odtud započne její triumf, její proroc­ký hlas jen předcházel hlas papežův.

Právě takto je už po léta - a ještě před rokem 2000 - připravo­ván ve starém světě svět nový: změnami v myšlení lidí, v úvahách in­telektuálů, ve formování malých duší zasvěcených Mariinu Srdci, v modlitbách, obětech. Jedním slovem - především v duchovním plánu života. Neprojevuje se hned hromadnými obráceními, ale spíše nespokojeností s dosavadním životem, jeho odmítáním, hle­dáním, jak se dostat pod jeho povrchní pozlátko, neuvědomělou touhou po hloubce, jistotě, zakotvení.

Nejprve všemu předcházejí intelektuální snahy projevující se kritikou, pak hledáním konstruktivního východiska, hledáním cest k zapomenutým pramenům.

Je to zdánlivě paradoxní situace - na jedné straně se překraču­jí nejzazší hranice hříchu a veřejně se děje to, co dříve bylo ne­představitelné, ale na druhé straně právě proto vzniká reakce - sebezáchovná sebereflexe a touha z této ponižující, zdrcující situace vyváznout.

Tento proces se už po celou řadu let odehrává především v ze­mích Západní Evropy. Její národy od konce 2. světové války neprožily dramatické politické změny, ale šly svou pokojnou a pohodl­nou cestou za blahobytem a materialistickými cíli života, a tedy už dávno duchovně poklesly až na samotné dno, zatímco my u nás, spolu s ostatními národy bývalého totalitního bloku, na toto dno teprve opožděně dopadáme. A tak Západní Evropa je opět před ná­mi, neboť se začíná z tohoto dna, byť neuvědoměle, pozvedat.

A že se začíná dít už mnohá a radikální proměna ducha, to si můžeme názorně ukázat na Francii, oné zpronevěřilé prvorozené dceři církve. Právě pro toto své veliké duchovní poslání byla Francie soustavně napadána a duchovně ničena revolučními silami zla, po­čínaje francouzskou revolucí 1789 a konče revolucí mladých ono­ho pařížského máje 1968, takže dnes patří k morálně nejzdevastovanějším zemím, kde praktikuje pouhých 5 % katolíků.

Ale právě za tohoto stavu - řeklo by se bezútěšného morálního a duchovního úpadku - se začínají dít, byť nenápadně a bez násilí, pozoruhodné věci.

Především se to projevuje v intelektuální oblasti, kde se v po­sledních letech začínají množit názory, vymaňující se ze všeobecné manipulace, a tedy názory velmi málo politicky korektní. Jsou zdrcu­jící kritikou revoluce a jejích vymožeností, odhalují bezvýchodnost dnešní politické demokracie a její rozklad, odsuzují ateistický kon­zumní způsob života.

A zcela překvapivá je změna ve smýšlení mladých lidí, synů revolucionářských otců roku 1968 - dnes padesátníků až šedesátníků. Místo aby děti pokračovaly v rozkladném společenském vzdoru, po­pírání kulturních a společenských hodnot a hlásaly ideologii svo­bodného vyžití, konec rodiny, násilí a revoluci, nad takovou bu­doucností se naopak znepokojují a radikálně se stavějí proti revolučním názorům svých otců.

Podle průzkumů z roku 1998 tak 58% mladých lidí mezi 15. až 29. rokem prohlašuje, že se necítí bezpečni, 87% si přeje, aby ro­dina zůstala základní buňkou společenského života, a jen 4% jsou proti sňatku a jen 15% žádá volný prodej hašiše. 60% mladých touží po zachování tradičních zvyků a konvencí. Mladí odmítají i protěžování homosexuality a jiných sexuálních deviací.

Toto přesvědčení demonstrují pokojnou cestou i veřejně, jako například v roce 1999 pochodem napříč Paříží, kterého se účastni­lo přes 100 tisíc osob, většinou mladých lidí. Nejsou nijak organi­zováni a většinou to jsou ateisté, ale přesto mají nadšenou a naivní důvěru, že se jim podaří prolomit krunýř vládní mašinérie.

Právě i v Paříži neslavně skončily i manévry zapřisáhlých ateis­tů namířených proti oběma posledním návštěvám papeže Jana Pavla II. Vždyť do Paříže za ním v roce 1997 přijelo jeden a čtvrt milionu mladých lidí, z toho půl milionu Francouzů.

A k tomu můžeme připojit i úžasné loňské zážitky z letního Říma, přeplněného mladými lidmi z celého světa. Ano, byť třeba neuvědoměle, ale přesto mládež nadšeně tíhne za světlem.

Vždyť co člověku může revoluce nabídnout dnes?

Společenský rozklad, strach z odcizeného života bez rodinné­ho zázemí, chlad vybičovaného sobectví bez hřejivých kontaktů opravdové lásky, úzkost z nedostatečnosti všeho materiálního bla­hobytu a požitků, úzkost ze ztráty životní orientace, smyslu života. A nakonec podvědomý strach z života v anonymní počítačové kleci. Vždyť kybernetické dálnice Američanů nevedou jinam než k ab­surdní světovládě vyvolené kasty lidí nad počítačovými otroky.

A tak Starý svět se všemi svými vzpourami a revolucemi bezna­dějně končí v kocovině z jakési ohavné a bláznivé sci-fi.

Toto všechno si začínají uvědomovat mnozí - dodnes většinou ateističtí intelektuálové Evropy. Toto citově začíná chápat její mlá­dež. A děje se něco nevídaného: kolo historie se otočilo - a gene­race, které dosud jsou u moci a které drží všechny prostředky vlá­dy a masové manipulace, dožívají - a už brzo odejdou.

Nastupují mladé generace - a to před nimi je úkol skoncovat s civilizací smrti a rekonstruovat morálku, znovu vybudovat rodinu, opět najít vlast a národ, znovu zakořenit, najít opět smysl života. Najít vše, a tedy nakonec i Boha.

Ano, svítá.

Svítá a svět se pomaloučku začíná probouzet.

Naše předsunutá hlídka začíná opatrně scházet dolů, do širé­ho Nového světa ležícího dosud v mlhách, tak jak ho tím hlubokým lesem, jímž jí ještě zbývá projít, občas zahlédne mezi stromy.

Svítá v mnoha duších. Člověk začíná hledat v prázdnotě svého života a mimoděký hledá Boha, byť ho prozatím nenašel. A proto Bůh trpělivě čeká a soucitně pozoruje a tomuto probouzení popřává potřebný čas, prostor, klid.

To ještě není obrácení. To je teprve probouzení metafyzické úzkosti života, metafyzického hladu. Právě těmto lidem přijde co nevidět naproti Duch Svatý, naplní je a opět jim poskytne životní ji­stotu a umožní pohled vzhůru.

A tak mnozí z nich budou brzo patřit k obrovskému zástupu konvertitů poslední hodiny.

Proto Bůh vyčkává až do poslední chvíle, aby jejich zástup byl co největší.

Nuže, „kolik zbývá z noci?“

„Maličko, už svítá. Svítá.“

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář