Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je naše Země stará?

23. 5. 2009

Do dob našeho vědeckého a technického rozvoje se věk naší Země odvozoval z výpočtů, které byly prováděny podle biblické předlohy. Tak podle tzv. Vulgáty se odhadovalo stáří Země na 6 tisíc let. O těchto věcech nikdy nikdo nepochyboval.

Až v rozumářském 18. století se začaly hledat výklady, které by do­kázaly, že Země a život na ní mohly vzniknout nezávisle na Boží stvoři­telské vůli a že příslušné partie Písma sv. jsou jen jakýmsi básnickým ob­razem, který má ke skutečnosti daleko.

Ještě předtím než Lamarck a Darwin začali hlásat své transformistické a evolucionistické teorie, bádavé mozky obrátily svou pozornost k samotné zemi a jejímu geologickému utváření. Tak postupně vznikla tzv. historická geologie, uznávaná v plné své šíři dodnes.

Jedním z jejích zakladatelů je Angličan James Hutton, který v roce 1785 předložil královské akademii v Edinburku knihu Teorie Země, v níž se snažil dokázat, že v přírodě postupuje samovolný vývoj, který pozvol­na zem utváří do její dnešní podoby a pokračuje stejným a neměnným způsobem dále. Žádná veliká katastrofa tedy na Zemi nebyla a neudal se ani žádný nadpřirozený jev: „Nelze přijímat žádné síly ani děje, než ty, které na Zemi působí přirozeně.“

Dosavadní názory, opírající se o autoritu Písma, začaly tak být od­souvány mezi nevědecké teorie. Vědci začali především studovat usaze­né horniny, existující všude po světě a vytvářející téměř souvislý kryt na masivních jádrových horninách - žulách, rulách, krystalických břidlicích, a to i v horských polohách. Jejich celková tloušťka bývá zpravidla malá, a co je zvláštního - bývá vytvořena z většího počtu velmi tenkých vrstvi­ček, vzájemně ležících nad sebou. Jednotlivé vrstvy mají vždy svoje od­lišné geologické složení a často v nich najdeme zkamenělé zbytky dáv­ného života - fosilie.

Jiný Angličan - William Smith stanovil na základě těchto poznatků tzv. zákon superpozice, podle kterého se jednotlivé vrstvy usazovaly po­stupně jedna na druhou v průběhu dlouhých časových období. Tak vlast­ně formuloval teorii, na níž stojí dodnes celá historická geologie, předpo­kládající, že spodnější vrstva usazené horniny je starší než vrstva hořejší.

Smith současně vypozoroval, že v každé vrstvě jsou uloženy vždy jen určité druhy zkamenělých živočichů, a tak podle jejich výskytu v urči­té vrstvě kdekoliv na světě lze předpokládat její stejné stáří. Svůj pozna­tek nazval zákon vůdčích zkamenělin.

Všechny tyto názory shrnul další Angličan Charles Lyell, jehož kniha Principy geologie z roku 1830 velmi ovlivnila Darwina, jeho pozorného žá­ka a přítele, jím i uvedeného do královské londýnské akademie. Tak se dodnes předpokládá, že k celkem rovnoměrnému usazování jednotlivých vrstev po celém světě došlo na dně moří, z nichž v průběhu času se staly souše a ty byly opět zaplaveny a opět voda ustoupila atd. Střídají se hrubozrnné, jemnozrnné a jílovité vrstvy.

Celý tento zdlouhavý proces postupné sedimentace, doprovázený zkameňováním organických součástí a živočichů, samozřejmě si vyža­doval daleko více času než oněch několika tisíc let, na něž se stáří Země odhadovalo podle Písma svatého.

Z tisíců let rychle vznikly statisíce, později miliony a nakonec miliar­dy let. Dnes je stáří Země odhadováno až na 6 miliard let, většinou se však přijímá 4,6 miliard let. Všeobecně se má za to, že dnešní pevniny a oceány existují 3 a půl miliardy let.

Všechno toto na první pohled vyhlíží docela přirozeně, vždyť svě­dectví nám o tom podává samotná Země! Zajisté. Vědci si jednotlivé vrst­vy usazenin a zkameněliny v nich nevymysleli, toto všechno existuje. Záleží však na vysvětlení jejich vzniku.

 

RYCHLÝ VZNIK USAZENIN

Teprve v druhé polovině 20. století začal být studován i vlastní pro­ces usazování, jak to vlastně měli vědci učinit hned na počátku. Začalo se především studovat, jak dochází k naplaveninám dnes, a překvapivě bylo zjišťováno, že naplavenina o složité skladbě vrstev se může usadit naráz, ihned, např. při záplavě.

Tak v roce 1965 americký geolog Edwin Mac Kee vykopal do 4 m vy­soké naplaveniny, vzniklé po velkých záplavách ve státě Colorado, svis­lé zářezy a zjistil, že naplavenina je vytříděna do vodorovných vrstev dle zrnitosti materiálů a uspořádána přesně tak, jak to popisuje historická geologie.

Mac Keeovy poznatky podnítily v osmdesátých letech francouzské­ho vědce Guy Berthaulta k laboratorním pokusům, které mu měly ověřit mechanismus, podle něhož se vlastně jednotlivé vrstvy ukládají.

Berthault odebral vzorky z jednotlivých vrstev určitého geologického profilu, učinil z nich směs a vysypal ji do vodní nádrže. V krátké době se jednotlivé částice velmi rychle usadily do vrstev ve stejném pořadí, jak tomu bylo v přírodě - ale ne tak, že by se postupně usazovaly jednotlivé vrstvy, ale materiál se do nich třídil současně podle zrnitosti jednotlivých částic.

Berhault ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém a s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do svislých vrstev, a to podle velikosti zrn. Tyto experimenty byly od té doby mnohokrát opa­kovány na mnoha jiných pracovištích a bylo o nich v nedávných letech přednášeno na řadě sedimentologických kongresů.

Tyto experimenty jen potvrdily dřívější pozorování německého vědce Johannese Walthera, který zkoumal pobřežní usazeniny v neapolském zálivu a který zjistil, že podmořský profil pobřeží se přemisťuje ze­šikma směrem do moře, přičemž se materiál samočinně třídí do vrstev nad sebou ležících, a to podle velikosti zrn.

Všechna tato pozorování vedou k jedinému závěru: Usazené horniny nevznikly v průběhu milionů let postupným usazováním vrstvy na vrstvu, ale v kratičkém časovém úseku pouhým tříděním materiálu unášeného proudem vody, např. při nějaké přírodní katastrofě. Historická geologie tak přestává platit, neboť je založena na mylných teoriích a s ní padá i předpoklad dlouhověkosti naší Země. Tam, kde se dříve hovořilo o statisících a milionech let, mů­žeme dnes hovořit o měsících, týdnech, hodinách.

 

I EROZE POSTUPUJE RYCHLE

Proti dlouhověkosti naší Země hovoří celá řada dalších jevů: je to především opět jeden důkaz z oblasti geologie, a to proces eroze.

Studiem procesu splavování půdy do moří se mezi jiným zabývají vědci z kalifornského Institutu pro geologický výzkum při Loma Linda University. Množství země ročně odplavované s povrchu kontinentů do oceánů je soustavně sledováno vědci od počátku padesátých let. Souhrnné zpracování jejich údajů přivedlo pracovníky Institutu k překva­pujícím závěrům: Zjistili totiž, že kdyby dnešní pevniny a oceány byly sta­ré tři a půl miliardy let, jak odhadují evolucionističtí vědci, byly by všech­ny pevniny za tu dobu už 340 krát úplně erodovány na úroveň oceánů.

A erozi můžeme posuzovat i podle množství materiálu splaveného do moří. Při známé rychlosti eroze by byly oceány za onu teoretickou do­bu tří a půl miliard let už 16x zcela zaplněny až po okraj.

A k tomu ještě tento postřeh: Proces eroze je poměrně velmi rychlý, přesto však dodnes na pevninách a všude kolem nás existují sedimentované horniny. Jak je to možné?

Teorie pomalého usazování hornin nebyla potvrzena ani americkou oceánografickou lodí Clomar Challenger, jejímž prostřednictvím se zjisti­lo, že na dně žádného moře světa dnes nedochází k tvrdnutí podmoř­ských sedimentů. Na mořských dnech existují jen nezpevněné a neztvrdlé usazeniny, ačkoliv pod nimi byly nalezeny řádně zatvrdlé historické sedimenty.

 

ZKAMENĚLINY TAKÉ VZNIKLY RYCHLE

A ještě ke zkamenělinám: k procesu zkameňování v přírodě vůbec nedochází. Mrtvé organismy neklesají ke dnu, aby tam zkameněly, ale rozloží se nebo jsou roztrhány a sežrány mrchožravými živočichy.

Ke zkamenění muselo dojít za zcela mimořádných podmínek pod velkými tlaky. Podobně i vznikla ložiska uhlí, nafty, uranu, jak i to dokazu­jí četné laboratorní pokusy.

Vše toto svědčí o náhlé a velmi rychle postupující živelné ka­tastrofě, která zaplavila a pohltila všechen život před ní prchající, a současně po celém světě navršila až do výše Tater, Alp či Pyrenejí naplaveniny, které se mechanicky vytřídily do oněch známých vrs­tev historických geologů.

Jenomže právě takovou celosvětovou katastrofu, která je jediným při­rozeným vysvětlením, dnešní vědci zarputile odmítají, neboť by tak padl jeden ze základních argumentů pro samovolný evolucionistický vývoj Země a života na ní a svět by rázem „omládl“, neboť z milionů let by se staly pouhé tisíce.

 

SVĚDECTVÍ ZE SLUNEČNÍ SOUSTAVY

Dnes už je mnoho dokladů o tom, že naše Země je relativně velmi mladá.

Řadu svědectví o tom nalezneme nejen na Zemi, ale i v naší sluneční soustavě: je to např. poznatek o tom, že Slunce je relativně mladé a že kosmický prach, nalézající se ve sluneční soustavě, by zde už dávno ne­měl existovat. Zejména o tom svědčí i výskyt tzv. krátkoperiodických ko­met. Ke sluneční soustavě patří asi 2 a půl milionu komet - přesněji řeče­no obrovských špinavých sněhových a ledových koulí s pevným jádrem. Astronomové rozdělují komety mezi jiným na krátkoperiodické, k nimž patří ona známá Halleyova kometa, a dlouhoperiodické. Oba typy komet se pohybují kolem Slunce po eliptických drahách více či méně výstřed­ních - krátkoperiodické proběhnou tuto dráhu zhruba do 200 let, zatímco oněm dlouhoperiodickým tento oběh může trvat i několik tisíc let.

Dostane-li se kometa do blízkosti Slunce, začne se její povrch vypa­řovat a vytvoří se onen známý „ohon“. Po každém průchodu kolem Slunce tak kometa ztratí část své hmotnosti - „taje“.

Ví se, že krátkoperiodické komety podléhají rychlé zkáze a podle vý­počtů britského astronoma R. A. Cyttletona jejich životnost může činit nej­výše 10 tisíc roků. Ale právě zde je háček - vždyť tyto komety ve sluneč­ní soustavě existují dodnes, a tak nám svědčí o tom, že celá soustava i s naší Zemí musí tudíž být velmi mladá, rozhodně mladší než oněch 10 tisíc let.

Tak se však opět dostáváme k oněm známým biblickým výpočtům stá­ří stvořeného světa, odhadovaného na pouhé tisíce, ne miliony či miliar­dy let. Pro většinu vědců je to arci mrzuté, a tak tyto poznatky raději pře­hlížejí.

My se k nim v příštím čísle vrátíme a podrobíme kritickému rozboru dnešní vědecké pověry o „vývoji“ člověka.

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

souhlas

(Kuba, 9. 6. 2012 21:22)

Jsem rád, že tato stránka poukazuje na to, že některé názory se mouhou lišit a že né všichni si myslí, že je země stará miliony let. Pokud se lidé nad tím budou zamýšlet tak už tato stránky plní svůj ůčel :).