Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dánský David a Eurogoliáš

17. 3. 2009

M. Camre byl od r. 1968 členem sociálně de­mokratické strany, z níž v r. 1999 vystoupil a stal se členem dánské lido­vé strany, která se iniciativně zúčastnila kampaně proti „euro“. Je sou­časně členem Evropského parlamentu, kde pracuje ve skupině poslanců z různých zemí, kteří jsou - což je paradoxní situace - proti Evropské unii a zejména proti připravované federaci, která by výrazně omezila práva národních suverénních států. Ve zkrácení přinášíme záznam z rozhovoru s tímto „euroskeptikem“, jak ho nazvali redaktoři LF.

 

LF: Které důvody vás přivedly do lidové strany?

MC: Jsou k tomu dva důvody: Původně byla naprostá většina soci­álních demokratů proti účasti v Evropské unii. Do ní jsme vstoupili v ro­ce 1973. Přesto bylo v parlamentní skupině sociálních demokratů 11 čle­nů proti a oficiálně volilo „ne“. Dnes říci „ne“ je v sociálně demokratické straně Dánska prakticky zakázáno. Je ovšem jasné, že nyní je centraliza­ce a unifikace moci daleko silnější než tehdy, a proto považuji za nutné se proti tomuto vývoji postavit a politicky jednat. Jenomže dnes je sociálně demokratická strana jako celek pro integraci.

A druhým důvodem je přistěhovalectví do Dánska…

Když jsem se v roce 1999 stal členem lidové strany, průzkumy nám přičítaly 7,8 % hlasů“ dnes jich máme 14,1 %.

 

LF: Francouzské noviny se všeobecně o dánské lidové straně zmiňovaly vel­mi málo, což vás jistě nepřekvapí. Mohl byste tedy o jejím vývoji něco říci vy, aby ji naši čtenáři mohli poznat?

MC: Tato strana byla založena v roce 1995, tedy teprve před pěti lety­. Říkalo se nám, že nikdy nebudeme moci doufat v to, že dosáhneme oněch 2% potřebných k prvním čtyřem zvoleným. Získali jsme nicméně 13 křesel a neuvěřitelný úspěch jsme měli i v komunálních volbách. Pak jsme se loni v červnu účastnili i voleb do Evropského parlamentu, kam jsem byl zvolen i já. Načež jsme se podíleli na kampani proti euroměně, a to se stále větším úspěchem.

 

LF: Uspořádali jste tedy kampaň pro „ne“ v referendu o euru. Jak jste ved­li tuto akci a jaké bylo vaše hlavní zdůvodňování, abyste onoho „ne“ dosáhli? Jaké jsou vaše vztahy k ostatním stranám, které prosazovaly „ne“ k euru?

MC: Začalo se diskutovat o problému ekonomických výhod. Neboť cílem vlády a stran, které zdůvodňovaly „ano“, bylo diskutovat jen o ekonomických otázkách. Pokoušeli se říkat, že to bude taková praktic­ká reforma, aby si ten, kdo chce trávit prázdniny v Evropě, nemusel mě­nit devizy atd… Ale nám se podařilo změnit podstatu těchto diskusí ná­vratem k otázkám státní suverenity, a zde bylo přirozeně pro Dány mnoho důvodů, aby řekli své „ne“. Velká část Dánů je všeobecně proti Evropské unii a vždycky volí „ne“, což u nás představuje asi 25 % voličů. Představte si, že v Evropském parlamentu je 16 dánských reprezentantů, ale z toho je nás šest proti Evropské unii - jsme pro Evropu vlastí, ale pro­ti federální unii. Takto těchto šest poslanců jen vyjadřuje obecný dánský postoj proti unii; ale jsou zde i jiní, kteří říkají, že euro je špatnou měnou, protože jeho hodnota stále klesá. Všechny tyto opoziční hlasy se spojily, a tak jsme proti euru dosáhli většiny.

Spolupráce mezi stranami je přirozeně obtížnou věcí. V parlamentu je jiná, stejně velká strana jako my, je to socialistická strana, která nor­málně spolupracuje se sociálními demokraty. Jsou blízko sociálním de­mokratům, ale jsou proti euro. Pak je zde také malá socialistická strana krajní levice, která představuje 2 % hlasů. Jsou to bývalí komunisté. Jsou proti; ale přirozeně my s nimi nemůžeme dobře spolupracovat. A je zde maličká křesťanská strana se 2 % voličů, která je také proti. Ale pak zde byla hnutí, která byla schopna získat hlasy ze všech velkých stran.

Rozhodli jsme se, že potlačíme svůj osobní stranický zájem a že bu­deme pouze prohlašovat, že jde o věc Dánska, o naši suverenitu, zem, lid. Bylo tedy třeba zapomenout na naše vzájemné odlišnosti, a tak jsme se bez jakýchkoliv problémů bratrsky spoluúčastnili na schůzích. Samozřejmě hned po referendu strany opět začaly jednat samostatně.

 

LF: Byli jsme překvapeni nejen výsledkem referenda, ale i mobilizací dán­ských voličů, neboť jste měli při volbách 88 % účast. Je taková účast v Dánsku obvyklá - nebo mimořádná?

MC: Takovou účast není pro nás bohužel možné obdržet ve volbách pro Evropský parlament. Ale v tomto případě to pro všechno obyvatel­stvo bylo otázkou národního přežití. Za posledních dnů po celé zemi všichni o tom hovořili - ve vlacích, v autobusech, na ulicích. A k tomuto předmětu se dostávali i lidé, kteří se vzájemně vůbec neznali, a to i na místech, kde se obvykle o politice nemluví.

Takoví lidí obvykle nechodí na politické schůze. Já sám jsem se účastnil schůzí od konce srpna do konce září ve 47 sektorech po celém Dánsku. Konal jsem dvě schůze denně a při diskusích byla taková účast, jakou jsem nikdy neviděl. Nemůže být pochyb o tom, že zájem byl obrovský.

 

LF: Evropské deníky jednohlasně Dánsku doporučovaly „ano“ a předvídaly ty nejtěžší obtíže v případě vašeho negativního hlasování; ale potom důležitost onoho „ne“ snižovaly, jak jen mohly. Rádi bychom věděli, zda dánský tisk také po vítězství „ne“ zvolil stejný postup.

MC: Jen jediný dánský deník podporoval „ne“. Všechny ostatní by­ly pro „ano“ a přirozeně se pokoušely ono „ne“ zlehčovat.

Říkalo se: „Och! To je pouze ne k euru!“ Ale pro mne to bylo proti Evropské federální unii. Teď je pro nás důležité připravovat další referen­dum. Jsme přirozeně proti smlouvě z Nice, ale vláda argumentuje, že to budou jen drobné změny, které se nedotknou suverenity a že kvůli tomu nebude třeba uspořádat referendum. Nevěřím, že by to bylo pravda…

 

LF: Ještě otázka k Evropskému parlamentu…

MC: Dá se říci, že v Evropském parlamentu pětina jeho členů má po­stoj blízký našemu, například členové anglické konzervativní strany, a jsou zde i takoví, kteří jsou proti federálnímu státu, ale ostatní jsou pro něj, nicméně já pochybuji, že jsou opravdovými představiteli svých národů. Například v Anglii se voleb do Evropského parlamentu účastní jen 22% voličů. To je velmi nízké procento. U nás je to jen 58% voličů do Evropského parlamentu, ale do dánského parlamentu se účastní 80 - 82 %, zato 88 % při referendu, což je mimořádné. To přímo ukazuje na mimořádnost situace.

 

Podle Lectures Françaises č. 524/2000

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář