Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tereza Helena Higginsonová

27. 3. 2009

Anglická stigmatizovaná duše Tereza Higginsonová patří k nejvýznamnějším duším - obětem našich časů. Má velký podíl ne­jen na vnitřní obnově anglického katolicismu, ale její modlit­by směřují i k nám, do naší doby.

Narodila se 27. května 1844 v Gainsboroughu v Lincolnském hrabství jako třetí z osmi dětí. Její otec patřil ke staré katolické rodině, zato její matka byla čerstvou konvertitkou.

Tereza byla živým, později však často nemocným dítětem a už od dětství byla zahrnuta četnými milostmi. Po desetileté výchově v klášterní škole v Nottinghamu se pro náhlé zchudnutí své rodiny musela stát učitelkou. Navzdory častým slabostem a nemocem toto povolání vykonávala až do své smrti. Právě díky jemu mohly její ko­legyně učitelky už od samého počátku pozorovat všechny její neob­vyklé duchovní stavy, které se u ní postupně projevovaly stále častěji. Proto máme četná svědectví o tom, že vedle extází u ní docházelo i k těžkým ďábelským útokům.

Její kolegyně si velmi brzo povšimly, že Tereza dlouhá časová ob­dobí vlastně žije bez jídla a pití, spí velmi málo, umrtvuje se a svou životní sílu jako by čerpala pouze ze svatého Přijímání. Přitom byla Tereza, jak potvrzují očití svědkové, docela milou a veselou ženou, kte­rá si díky své nenucené přirozenosti získávala srdce všech. O to zře­telněji a nápadněji působily útoky pekla.

Tato situace se však radikálně změnila - a Tereza, ostatně jako všechny omilostněné duše - začala být pronásledována i světem.

Jak k tomu došlo?

Po určité době Tereza začala být v zaměstnání zahrnována výtkami a obviňována z přetvářky a pokrytectví, a věci došly tak dale­ko, že už nesměla tato fyzicky slabá a skromná učitelka v liverpoolské diecézi vyučovat. Po několika změnách místa si našla zaměstnání v klášterní škole v Edinburku. I tam si vytrpěla svoje, neboť před­stavená kláštera se snažila o to, aby se o jejích mystických stavech veřejnost dověděla co nejméně.

Už ve farní škole ve Wiganu, kde byla zaměstnána od r. 1872, by­la Bohem vedena až k důvěrnému mystickému spojení s ním. Měla časté extáze, a k Božím darům patřily i bilokace, znalost srdcí a dar prorokování; mezi jiným předpověděla 1. světovou válku včetně to­ho, že se v ní bude bojovat i ve vzduchu a pod vodou. V pašijovém týdnu r. 1874 zažila poprvé utrpení našeho Pána.

Svědky jejího extatického stavu byly dvě její kolegyně, které průběh jejího utrpení popsaly do všech podrobností. Už osm dní před Velkým pátkem obdržela stigmata. Tehdy prosila Pána Ježíše, aby ji ran na těle zbavil, ale znamení Utrpení Páně přetrvávala až do Velkého pátku. Při jiné příležitosti se rány znovu otevřely a Tereze působily vel­ké bolesti. Napsala o tom:

„Uprostřed dlaní, na chodidlech, na hlavě a v srdci byly rány obzvláště velké… Měla jsem také prudké bolesti na ramenou. Stydím se to nazvat bolestmi, neboť vím, že to vše jsou velké milosti, kte­ré jsem si nikdy nezasloužila, všechny jsou tvoje, můj Bože, jako jsou tvoje všechny milosti, kterými jsi mě zahrnul. Zpočátku jsem ne­věděla, co je příčinou těchto milostí, ale před deseti nebo dvanácti lety jsem zpozorovala, že o pátcích, svátcích našeho Pána a během postu se bolesti zhoršují. Sklízím za to duchovní posilu a požehnání.“

Po těžkých zkouškách stigmatizace následovalo ve stejném ro­ce 1874 mystické zasnoubení, a po několika letech u ní došlo i k mystickému sňatku, tedy nejvyššímu stupni Božího zalíbení.

V září roku 1904 prodělala Tereza záchvat mrtvice, na jehož následky 15. února 1905 zemřela ve věku šedesáti let.

Posláním jejího života, zasvěceného Nejsvětějšímu Srdci, bylo po­dílet se na náboženské obnově své země a obětovat se za naši dobu Konce časů. Právě o ní obdržela mnoho závažných poselství. Pán Ježíš jí odhalil strašlivé tresty, které mají dopadnout na svět.

O těchto věcech Tereza nerada hovořila a není o nich ani mno­ho písemných dokumentů. Svému prvnímu duchovnímu vůdci otci Powellovi v roce 1880 o tom napsala rozsáhlý dopis, ze kterého citu­jeme:

„Kdyby to nebylo z poslušnosti, nikdy bych se nepokusila popsat hrozné věci, které mi byly ukázány… Nevím, jak ani kam jsem byla pře­nesena, ale připadalo mi, že jsem na nějakém vyvýšeném místě, od­kud, hleděla-li jsem dolů, jsem spatřila zem.

Nejprve jsem viděla, jak ji zahaluje oblak temnot: Byly to skutečné hmotné temnoty, a já jsem pochopila, že jsou symbolem temnot inte­ligence, do kterých se ponořil člověk; načež jsem zaslechla silné za­hřmění, spatřila zablesknutí a připadalo mi, jako by na zem dopadaly ohnivé koule a nořily se až k jejímu středu a přitom vyhazovaly do po­větří skály. Pak jsem zaslechla bouřlivý příboj vod, a od země vystu­povalo strašlivé úpění smutku.

Pokorně jsem se tedy sklonila a vzývala milosrdenství skrze Krev a hořké Utrpení Ježíše Krista, neboť skrze ony temnoty bylo možno zře­telně vidět, jak na zemi září hvězdy (svaté svatostánky jeho lásky), a tak jsem úpěnlivě prosila Boha, by nehleděl na nás, ale na Tvář svého Krista. Načež jsem uslyšela, jak mocný hlas zvolal:

»Nezachráním tento lid, neboť je příliš tělesný«. (Pochopila jsem, zeje to k jeho odsouzení.) Ale přesto jsem vytrvala, spojujíc svou ubo­hou modlitbu s modlitbou našeho drahého ukřižovaného Ježíše, a ne­ustále jsem opakovala:

»Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Ježíši, milosrdenství! Maria, na pomoc!«

Nevím, jak dlouho to trvalo, neboť jsem byla tak poděšena, tak po­kořena; ale pak jsem zaslechla hlas, v kterém jsem jasně poznala hlas našeho drahého Pána a Spasitele Ježíše Krista, který zvolal:

»Řekněte, že ani jeden z těch, kteří mi byli dáni, nebude ztracen!«

Načež zemětřesení se zastavila, blesky ustaly a já jsem spatřila stíny, lidské postavy umírající hlady, s vytřeštěnýma očima. Rozechvěle povstávaly; na jejich čelech jsem viděla znamení, a tak jsem se k nim připojila, i k celému nebeskému kůru, a chválila jsem Boha nekonečné moudrosti, který ve svém milosrdenství nás vykoupil svou Krví.

Při jiné příležitosti jsem viděla, jak na obloze jasně září hvězdy; pak se pozvedl dým a viděla jsem, jak určitý počet jich padá. Náš Pán mi dal na srozuměnou, že mnoho jeho kněží brzo padne pro nedbalost, nedostatek umrtvování a intelektuální pýchu.

Jindy jsem viděla uschlé traviny, mrtvá zvířata, vyčerpané postavy lidských bytostí, které byly předzvěstí hladu; ale to mi nebylo zřetel­ně řečeno. Ani nevím přesný čas, kdy tyto věci nastanou, ale chápu, že nás už ohrožují. Znamením, které označuje čela těch, kteří budou zachráněni, je Moudrost, jejíž chrám, řekl mi Pán, bude důstojně a ve­řejně uctíván.

Až tyto věci pominou, zůstane velmi málo lidí, kteří nebudou mít znamení našeho Pána na svých čelech; nicméně i oni všichni budou přivedeni k tomu, aby milovali a uctívali Otcovu Moudrost v Osobě Ježíše Krista. Církev, zatímco v srdcích bude spočívat Duch Svatý, se bude těšit z velkého míru a hlubokého pokoje.

Tehdy Bůh bude uctíván, milován, znám a jemu bude opravdo­vě a skutečně slouženo.“

 

Podle J. M. Hócht - Von Franziskus zu Pater Pio

připravila -lp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář