Století zmaru
Brazilský spisovatel Gustav Corção (1896-1978) patří k nejvýznamnějším katolickým publicistům 20. století a jeho knihy jsou přeloženy do mnoha světových jazyků. Svou původní profesionální formací byl technik- zaváděl v Brazílii telefonické linky, věnoval se elektronice a mezi jiným zmapoval i některé odlehlé části země - a jak sám rád vzpomíná, při těchto zaměstnáních se naučil zacházet i s lasem a v plném cvalu dokázal sebrat se země sombrero. Po mnoho let přednášel i jako vysokoškolský profesor.
Bývá přirovnáván k francouzskému spisovateli Leonu Bloyovi, a to nejen pro svůj hutný sloh plný ironie, ale zejména pro svůj nekompromisní postoj vůči úpadku moderní doby, jejích „revolučních“ vymožeností a zpohodlnění a zplanění samotných křesťanů. Podobně jako Bloy i on vstoupil do literatury poměrně pozdě - až ve svých 48 letech, kdy publikoval svou první knihu „Descoberta do outro“- „Objev bližního“ (1944), duchovní autobiografii svého osobního návratu ve 42 letech k víře svého dětství; kniha měla nečekaný úspěch a její první vydání bylo rozebráno během 14 dnů. Jeho velký román - „Hodiny propasti“ (1950) byl přeložen do 7 jazyků.
Corção aktivně bojoval proti diktatuře prezidenta Vergase (1937-1954) a v padesátých letech vykonal mnoho úspěšných přednášek mezi studenty po celé Brazílii a zasloužil se o šíření a upevňování katolicismu mezi intelektuály. Tehdy si však začal uvědomovat, že v církvi není všechno v pořádku a že do brazilských řádů, zejména dominikánského, jsou z Evropy infiltrovány nejen „pokrokové“ demokratické myšlenky, ale i samotný komunismus. Šokovalo ho zjištění, že kněz, za nímž posílal studenty, jež obrátil na víru, je vlastně místo katechismu vyučuje marxismu.
Tak začal jeho velký boj - zejména publikováním nesčetných článků - proti této rozsáhlé infiltraci komunismu do církve, kterou od těch dob známe pod jménem „teologie osvobození“ a kterou tolikrát káral papež Jan Pavel II.
Komunistická infiltrace byla do Brazílie zanášena speciálně školenými francouzskými dominikány. Corção, dobře zorientovaný v evropských kulturních poměrech, tak identifikoval rozsáhlé hnutí, jehož inspirátory byli francouzští katoličtí intelektuálové - dokonce sám Jacques Maritain, který své původní „antimoderní“ názory thomistického filozofa později změnil v otevřené přitakávání humanismu a soužití s komunismem, známý spisovatel Franfois Mauriac a filozof Emmanuel Mounier.
Corção právě této intelektuální situaci zasvětil svou poslední - vzpomínkově psanou knihu „Século do nada“ - „Století zmaru“ (1973) a hned v její první kapitole píše o vlastní zkušenosti s komunistickou infiltrací do brazilské církve:
„V roce 1956 jsem pochopil, že dominikánský řád v Brazílii vstoupil do procesu eroze… Mocná infiltrace studentského prostředí započala. Viděl jsem tuto infiltraci tak zřetelně jako někdo, kdo pozoruje mouchu plovoucí v mléce. Viděl jsem, jak jsou mladí kaženi, jak jsou znásilňovány duše, jak jsou srdce naplňována jedem. Tato podívaná na zkomunističtění katolíků zůstane určitě tím nejošklivějším, nejvíce deprimujícím ze všeho, co naše století ve své obscénnosti předvedlo.“
„Vstoupili jsme do vyčerpávajícího boje, který trvá dodnes. Komunistická infiltrace do katolického studentského prostředí získávala každý den novou půdu, jako by zde byla nějaká organizace k aktivování agentů.“
V další kapitole své knihy, výstižně nazvané „Vzpomínka na zlý sen a zázrak“, Corção líčí „infiltraci Brazílie komunisty a jejich přebírání moci až do neočekávaného rozuzlení v roce 1964“, kdy se Brazílie dokázala v poslední chvíli vzpamatovat a komunisty od moci vypudila:
„Po letech populistické demagogie a neblahých znárodnění se Brazílie dostala do fáze Kubitschkovy (1956-61). V té době to připadalo, jako by se země proměnila v obrovský karnevalový vůz. Nejzávažnější chyba byla spáchána výstavbou nového města „Brasilia“, která následně zruinovala zem a přivedla ji k inflaci. Samotná výstavba převrátila smysl věcí, neboť se děla na úkor nutných a pro obyvatelstvo potřebných akcí.“
„Toto období veselé neodpovědnosti bylo vystřídáno pomíjivou vládou jednoho blázna, která si nezaslouží žádného komentáře. Načež jsme se ocitli ve zlověstné zkoušce Goulartovy vlády. Inflace se prohloubila, ale přitom sám prezident vzal na sebe organizování nepořádku. Jofio Goulart provokoval s pomocí svých ministrů i kumpánů množení nepořádků, stávek, svévolnosti, drzosti. Komunisté se zmocňovali klíčových postavení… Řítili jsme se rovnou do chaosu.“
„Po neblahém shromáždění 13. března u hlavního nádraží Brazílie se události daly do pohybu. Často opět vidím onu scénu, a přál bych si, aby si zároveň se mnou všichni znovu v paměti oživili toto neblahé odpoledne. Měli jsme pocit jakési těžké a bezprostřední hrozby. Řeklo by se, že samotné nebe, tak jak se tehdy zatáhlo, vzalo na sebe znamení neštěstí.
Vždyť tam byli shromážděni posedlí, kteří snili o proměně Brazílie v koncentrační tábor s osmdesáti miliony vězňů. Rozhlas hystericky vykřikoval nové zprávy, slogany, jména. Jeden deník si na první straně vytiskl nový slavný titul: »Lidový komisař«. Nečetné diváctvo, které obklopovalo tamní tribunu, bez ustání křičelo a gestikulovalo, aby si vynahradilo početní nedostatečnost. A lid? Lid, který pokrokoví studenti nazvali »antilidem«, přihlížel s obavami a odporem, jak roste nepořádek. Vždyť toho podmračného a jakoby zsinalého odpoledne chyběla dokonce i elektřina…“
„V naší čtvrti byly ulice prázdné. Za okny bylo po celý den vidět rozžaté svíce: znamení, že v tom bytě, v tom domě nějaká rodina prosí Boha, aby nedopustil tuto vraždu Brazílie…“
„Události se jen hrnuly… Každá nová zpráva přinášela nějakou novou hrubost. Každá stránka novin byla políčkem do tváře. Naše nervy byly napjaté do krajnosti a srdce nám krvácelo… Nikde jsme neviděli žádné řešení, žádný východ. Zbývala jen jediná, byť malá naděje: Kdyby se tak dokázala zorganizovat armáda a její velitelé nad tímto právním nepořádkem prosadili přirozený zákon. Dokážou to? Budou to moci prosadit? Ve skutečnosti se už komunismus nalézal u moci a těžil z netečnosti společnosti, podváděné už tolika a tolika špatnými vládami. Revoluci ovšem stále ještě chyběla formální organizace, ale mohla počítat s velkou částí tisku, s intelektuály, se studenty, s kněžími, ba dokonce i arcibiskupy progresisty, kteří už dokonce prohlašovali:
»Soudruzi, já jsem také komunista! A byl jsem jím vždycky!«
Odkud nám přijde lidská pomoc, záchranný pás? Někdo mi přinesl revolver… Přátelé mě nabádali, abych šel bydlet jinam, ale už samotná perspektiva organizovaného strachu mě zadržela doma. Upřímně řečeno, odmítal jsem přežít v Brazílii, takto zneuctěné komunismem…“
„Posedlí! Posedlí! Připadalo nám, že se jejich počet zvyšuje, že se jejich síly znásobují. Rozčilovala nás nevysvětlitelná necitelnost jistých intelektuálů a mnoha kněží a biskupů, kteří vůbec nechápali podstatu onoho zápachu, který jim razil do nosu. Skloněni nad svými schématy, zaslepeni sebeláskou nebo dokonce servilně připraveni oslavovat ohavný stroj, který nás drtil, tito intelektuálové a kněží se odvažovali v komunistické goulartovštině, kruté a nevědomé, dokonce spatřovat i aplikaci katolické sociální doktríny!
Už jsme si nepředstavovali žádné řešení. Obzvláště, když nám přišlo na mysl srovnání situace v Brazílii se situací zemí, upadnuvších pod jho komunismu. Proces byl stejný. »Podívejte se na případ Československa« - prohlásil jeden komentátor mezinárodní politiky. Říkal jsem si, nevím proč, francouzsky: - Sans issue, sans issue - (bez východu)…“
Jednoho rána, jak jsme odcházeli ze mše svaté, jsme náhle pocítili, že brazilská abnormalita dosáhla bodu, kdy už návrat zpět není možný. Dýchali jsme ovzduší rozhodujícího dne, docela jiného než dny předchozí… A pak jsme spatřili šátky v barvách Panny Marie… Co zde dělali oni chlapci s modrými šátky kolem krku a s pistolemi za pasem? Byli to dobrovolníci. Na co se připravovali? Až komunistické síly zaútočí na palác guvernéra Guanabary (bývalého brazilského státu) jen uboze bráněného jeho úřednictvem a narychlo shromážděnými dobrovolníky.
Před obchody se začaly řadit fronty. Celé město - cítili jsme to - se připravovalo a napjatě očekávalo. Pochodovali jsme k paláci. Spolu s námi tam směřovali i naší přátelé, mírumilovní občané, obchodníci, profesoři - s pistolí za opaskem, před chvílí nalezenou v otcově zásuvce, s pistolí, o níž nikdo nepředpokládal, že by mohla být užita právě takto. Dobrý Brazilec, Brazilec poněkud neobratný, skromný, nastupoval pokojně a bez hrdinských póz do situace, ve které možná bude třeba obětovat život. Něžný a dobrý lid, říkal jsem si, jenomže lid bez zloby a znalosti boje. Co se to jen stane?“
„Kolem paláce dav zhoustl. Mezi těmito muži, kteří bez diskusí přišli obětovat svůj život, jezdily děti na kolech, děvčata plná smíchu a bezstarostnosti. Bylo to z tohoto mládí, z této nové a dobře nabité baterie, odkud byla čerpána taková energie? Ne. To všechen lid, rozhlédli-lí jsme se dobře, vydechoval vznešenou a nevtíravou odvahu. Náladu kolektivní odvahy. Náhle jsem pocítil živé a nadšené tušení o blízkém vítězství tohoto brazilského génia nad onou cizáckou podstatou, která ho ohrožovala.
Za chvíli nato k nám dospěla první vlna nadšených zpráv: Tanky se připojily na guvernérovu stranu; Joao Goulart uprchl ze svého paláce, aniž měl čas zastrčit si košili do kalhot. Zpráva byla brzo potvrzena a brazilský lid si uvědomil, že Panna Maria jeho prosby vyslyšela, že Bůh ho přišel zachránit a že vyvoleným nástrojem byl náš prostý národní voják - námořník, letec, pěšák.“
„Za dva dny nato lid zaplnil ulice všech velkých brazilských měst svým »Pochodem Rodiny - s Bohem, za svobodu«. Mí přátelé i já sám jsme byli ztraceni, utopeni v tom nejhustším množství, které jsme kdy viděli takto shromážděné. Nuže, toto je tedy onen »antilid« levičáckých intelektuálů! Nuže, toto je živá míza naší dobré Brazílie!
Tento dějinný Pochod byl jednou z nejkrásnějších podívaných mého života. Jak jsem litoval ona odcizená a suchá srdce, která se nedokázala nadchnout při pohledu na takovou dobrou a krásnou radost… Tato srdce ve mně probudila vzpomínku na jednu stránku z Leona Bloya: Francie tehdy zvítězila v bitvě na Marně a noviny přímo kypěly samou radostí a nadějí. Ale Leon Bloy tyto články pročítal se vzrůstajícím rozčilení, brzo doprovázeným nekonečným smutkem. Co vlastně tento starý lev hledal ve sloupcích periodik? Do svého Deníku o tom napsal: »Marně hledám jméno Boží«.
Nuže, při našem velkém Pochodu - jehož fotografie jsou přede mnou -nebyl k nalezení jediný nápis s civilními nebo vojenskými jmény, která by si nicméně přesto zasloužila potlesku lidu. Všude bylo neseno jedno jediné jméno: „JMÉNO BŮH.“
Podle francouzského vydání „Le siècle de ĽEnfer“
-fp-