Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ruská výzva

30. 3. 2009

V roce 2000 vyšla v Paříži velmi závažná a po výtce provokativní kniha publicisty rus­kého původu Viktora Lupana - „Le Défi russe“ - „Ruská výzva“, která je ja­kýmsi neoficiálním ruským manifestem světu, konzultovaným s nejvýznačnějšími osobnostmi ruského politického, ekonomického, vojenského i kulturního světa včetně sociologa Zinověva, o němž jsme psali minule. Kniha tak dostává punc „neoficiál­ní oficiálnosti“ a lze ji kvalifikovat jako rukavičku hozenou do tváře amerikanizujícího světového globalismu. Z tohoto hlediska bychom tedy „ruskou výzvu“ vřele při­vítali, neboť by mohla být proti němu určitou záštitou, jenomže ve skutečnosti jde opět o střet dvou obrovských mocenských zájmů, mezi nimiž Evropa leží jako zrnko obilí me­zi dvěma mlýnskými kameny.

 

S čím nás konkrétně seznamuje tato kniha?

Jejím jádrem je příchod Vladimíra Putina do čela Ruska a rychlá konsolidace politických, hospodářských i vojenských poměrů přičiněním tohoto „silného člověka“, ke kterému všichni vzhlížejí jako k ruskému „Napoleonovi“, politika, který vede Rusko k nové slávě. Je až neuvěřitelné, s jakou rychlostí Vladimír Putin dokázal uspořádat domácí poměry; energicky vzal do rukou i čečenský problém a v kratičké do­bě několika let dal zemi opět hospodářskou perspektivu.

Kniha se zabývá nejprve jeho předchozím životem a okolnostmi jeho pů­sobení v KGB, do něhož byl přijat už během svých studií na právnické fakultě leningradské univerzity.

Autor knihy se snaží západním čtenářům vysvětlit, že na tom není nic špatného, vždyť KGB mělo kladný vliv na rozpad komunistického bloku a i sa­motná „perestrojka“ byla řízena z jeho řad. My ovšem o věci víme svoje a ta­ké víme, že agenti KGB a STB jsou s dnešními politiky tak provázáni, že tu­to koalici není možno rozbít.

Jaká byla situace po rozpadu SSSR?

Ponecháme stranou autorovu analýzu politické situace v „Jelcinově rodi­ně“, a zastavíme se u ekonomie, jejíž problémy Lupán charakterizuje takto: „Cizí experti, zejména američtí, se hrnuli na dobyté území, zatímco Rusové, fascinovaní Západem, předem přesvědčeni, že se musí všemu teprve naučit, doslova pili božská slova, přicházející z druhé strany Atlantiku. A tak maxi­malističtí revolucionáři - američtí univerzitní učitelé, přesvědčovali své mla­dé tazatele, že země musí být od základu předělána. A to v co nejkratší do­bě. Prvním staveništěm přitom měly být ekonomické reformy. Tento radikální postup, dnes považovaný za dogmatický samotnými liberály, vyko­nal spoušť, ze které se Rusko vzpamatovává teprve dnes. Ale současně lid na­ladil protizápadně a vštípil mu přesvědčení, že Američané mu přejí to nej­horší. Sám Jeffrey Sachs z Harvardské univerzity, hlavní hlasatel „terapie šoku“, dnes přiznává její neúspěšnost. (Při této příležitosti je zajímavé konstatovat, že u nás dosud taková kritika nebyla provedena a hlavní viníci hospodářského rozkladu sedí pevně na svých místech.)

Ke změně situace velice napomohla jugoslávská válka:

„Vládnoucí elity včetně těch, které jsou tradičně v opozici vůči nacionálním tendencím vlasteneckého militarismu, spatřují v této nevyhlášené vál­ce, vedené proti suverénnímu státu, nebezpečnou předpověď nové politiky násilí, jehož příští obětí by mohlo být samotné demokratické Rusko.“

Rusové si začali být vědomi nové vlivové zóny USA, která se kolem nich začala utvářet, hojně přitom využívajíc a podporujíc islámský terorismus. Nicméně:

„Výjimečné hospodářské výsledky roku 1999 a příhodný Putinův nástup k moci dávají zemi dynamismus, který ji krutě chyběl. Rusko se před našima očima opět vynořuje a už se nemůže spokojit jen s pouhým chabým reago­váním na západní iniciativy. Od této chvíle si osobuje právo hrát svou vlastní hru; přinejmenším, a to pro začátek, ve své vlastní vlivové zóně.“

A tak „Američané zaraženě objevují, že jejich noví přátelé - gruzínští, ázerbájdžánští i turkmenští - hrají dvojí hru. Že veřejně dělají radost USA, ale v zá­kulisí se spojují dohromady s Moskvou.“ Tak Rusové začínají vítězit i v eko­nomické bitvě o naftu atd.

Ale Rusové se začínají opět zajímat i o Evropu. A pozor, co o tom Viktor Lupan prohlašuje (a to se souhlasem četných ruských expertů, jichž je vlast­ně mluvčím):

„Spojené státy by tedy chtěly izolovat Evropskou unii a mít ji pod svým vlivem. Zatímco Rusové se budou nadále snažit, aby tuto izolaci rozbili. Evropa se tahového střetnutí musí velmi obávat. Obzvláště pokud zůstane podřízena výhradně americkým pozicím.“ A Rusko jednoznačně prohlašuje, že i ono přináleží k Evropě a že tedy má právo spolurozhodovat o jejím osudu.

Z čehož pro nás plyne, že Evropa se opět může stát prostorem k ruskoamerické konfrontaci. Závažné ovšem je, že podle Lupana poprvé množství ruských obyvatel, kteří vidí v Západu nepřítele, podle posledních průzku­mů tvoří stejně velký podíl jako v epoše studené války.

V těchto chvílích právě Vladimír Putin je politickým výrazem této vzrů­stající protizápadní nálady: „Rádi v něm vidíme ctižádost být velkým prezi­dentem a státníkem, který podnítí znovuzrození Velkého Ruska“. A co je nej­důležitější - jde za ním celý národ, neboť je podporován jak dělnictvem, tak studenty, vědci, umělci, lékaři, úřednictvem, ale především samotnou armádou.

Rusko jde dnes už tedy svou cestou. A základní rozdíl oproti Západu je v tomto: „Zatímco na Západě je nejvyšší moc podřízena finančnickému totalitarismu, v Rusku má nadále charakter především politický.

A autor hledá pro toto vedení i ideu, která by nahradila komunismus. Konstatuje, že dnes se střetávají dva základní názory - liberální a patriotický. Zatímco liberálové sní o společnosti bez ideologie, patrioti se chtějí opírat o „ruskou ideu“. A to právě jejich tábor roste. Rusko se zbavilo „západního“ komplexu, z kterého ho vyléčila zejména nespravedlivá válka proti maličkému Srbsku. A tak když ho už západní model nepřitahuje, hledá alternativní mo­del ve společenské realitě dávných dob. Sám Vladimír Putin se hlásí k pra­voslavnému křesťanství a přeje si, aby pravoslaví hrálo v ruském životě opět významnou roli.

Tak proti mondialismu někteří intelektuálové začínají přemýšlet o kon­cepci pravoslavných národů, k nimž přiřazují i Ukrajinu, Bulharsko, Moldavsko, Rumunsko, Gruzínsko, Srbsko, Arménii a Řecko, což by byla unie, mající přístup ke všem mořím.

A na závěr pozoruhodný fakt: V posledních volbách revolucionářské a protestní strany utrpěly zdrcující porážku. Negativní politické debaty jsou tak vystřídány „národní svorností“ a ideou „silného státu“.

 

Nový východní blok

Americký sen o celosvětovém leadershipu však utrpěl rozhodující šok 15. června 2001, kdy byla v Šanghaji založena „Sanghajská organizace spolupráce“ sdružující největší euro-asijské země - Rusko a Čínu společně s Kazachstánem, Kirgizstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem do jediného obrovského mocenského bloku.

Státy Šanghajské šestky zabírají tři pětiny rozlohy země a čtvrtinu její­ho obyvatelstva, přičemž k seskupení chce přistoupit i Pákistán a Indie a potenciálně se o členství hlásí Mongolsko, Turkmenistán, a dokonce i sám Irán.

Současně se rozkližuje proamerické seskupení několika bývalých republik SSSR v čele s Ukrajinou, namířené proti Rusku.

Výsledkem nového rozdělení světa do dvou vlivových zón - mocenských bloků je skutečnost, že Rusko začíná být mocnější než kdykoliv jindy, neboť je posíleno výrazným sblížením s Čínou a případně i s Indií.

To právě Kosovská válka zničila křehké americko-čínské vztahy a jed­noznačně Čínu postavila s její 1,25 miliardou obyvatel proti USA do jed­notného bloku s Ruskem. Čína objednává u svých ruských partnerů gigan­tické dodávky zbraní všeho druhu včetně letadel a lodí a s úžasnou rychlostí dohání i zpoždění v rozvoji mikroelektroniky.

A podotkněme, že Indie se svou 1 miliardou obyvatel se stala pátou prů­myslovou mocí světa, je významným exportérem potravin a má výborně vy­zbrojenou armádu.

Žijeme tedy už opět, i když nám to masmédia zamlčují, v ovzduší roz­děleného světa a počínající další studené války, což je ostatně nejlépe patrno na válečných výdajích USA, které se po dočasném snížení opět zvýšily na úroveň z dob první studené války.

O tom všem jsme v Evropě záměrně desinformováni a je nám navozována atmosféra, že žijeme ve zdánlivé realizaci globalistické vlády po americku. Pád komunistického bloku v nás vzbudil iluze prosperity a míru, ale přesto dnes už můžeme vidět, že rozklad sil Východu byl pouze dočasný, snad globalisty ani nepředvídaný. Sled rozhodujících světových událostí tak byl jen pozastaven, oddálen. Ale jsme-li dnes svědky nové konsolidace východ­ního bloku, starý problém v nové podobě trvá.

A Amerika?

V těchto nových skutečnostech je její leadership nenávratně u konce, ame­rický sen se rozplývá v mracích newyorského a washingtonského prachu, kte­rý zůstal z těchto jejich symbolů moci - zlatých telat po americku.

V tom krátkém údobí, kdy si osobovali právo vést svět, svět nezískali. Rozsévají jen nenávist, násilí, lež, pokrytectví, panovačnou pýchu. Křesťanské lásky a smyslu pro odpuštění v nich není. Hledí si jen svých zájmů, slabé ne­hájí, ale pokořují a zbaběle pronásledují. Jejich politikou jsou výhružky, bom­by, slepá a zuřivá pomstychtivost. Toť vše, čím se právě zapisují do dějin.

 

- fp -

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář