Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nové poslání Evropy

30. 3. 2009

Dávno jsou za námi doby, kdy dobyvateli zemí byli vojevůdcové, stát­níci, králové. Dnes jsou to banky, podniky, firmy, průmyslové sku­piny, které si budují své složitě propletené sítě po celém světě a po­stupně se ho zmocňují. Dnes už vlastně neexistuje politická moc ve starém slova smyslu, ale především moc ekonomická, finančnická, která nastou­pila na její místo. Co se dobývalo kdysi mečem, dnes se dobývá penězi.

A tak pravými pány světa nejsou už ti, kteří jsou k tomu voleni a kte­ří jsou u politické moci v jednotlivých státech, ale gigantické mezinárod­ní podniky, jejichž nitky se většinou sbíhají v USA a z nichž 200 takových firem pokrývá v mnoha státech veškerou ekonomickou činnost počínaje bankovnictvím a konče zemědělstvím.

A politikové? Vidíme to v praxi: Národní státy jsou ponižovány, po­pírány, jejich pravomoc obcházena, posmívána. Ekonomická supervelmoc si suverénně kupuje všechno, co jí stojí v cestě.

Moc USA v dnešním světě po rozkladu komunistického bloku je ve světové ekonomii a kultuře přímo drtivá, vždyť hrubý národní důchod USA ve výši 9000 miliard dolarů v roce 2000 činí 29 % světové ekonomie.

Američané si tedy osobují právo vést svět. A Američané jsou skuteč­ně přítomni všude. Vetřeli se do role světového četníka a hrubě a nespra­vedlivě zasahují svou vojenskou supertechnologií všude, kde je to v jejich zájmu.

Dokonce si dnes osobují právo určovat světovou morálku. Zde je: Od konce studené války snížili pomoc nejchudším zemím třetího světa na mé­ně než polovinu. Odmítají podpisovat vojenské smlouvy zajišťující bez­pečnost světa, např. smlouvu o úplném zákazu nukleárních pokusů z r. 1999, snižují význam OSN, nedodržují chartu NATO, mezinárodní právo, char­tu Spojených národů.

Jejich národním mesianismem je globalizace světa pod jejich patronátem a nadvládou. Globalizace, tedy zprimitivnění, znekulturnění, zproletarizování celého světa.

Na celém světě je tomuto mocenskému úsilí často kladen houževna­tý, dalo by se říci, že sebezáchovný odpor. S největšími překážkami se Američané setkávají v samotné západní Evropě, a to už zejména proto, že světové zednářské lóže, uskutečňující utopický program mondializace svě­ta, v této věci nemají jednotný názor: Evropské lóže si představují Evropu bez Američanů - tento program svého času prosazoval zejména generál de Gaulle, shrnující ho do hesla „Evropa od Atlantiku po Ural“, zatímco americké lóže se snaží Evropu změnit v jakési evropské USA pod svým vlast­ním vedením.

Proč právě na Evropu se soustřeďuje ta největší pozornost všech globalistů, a právě zde se vyvíjí ke „sjednocení“ to největší úsilí? Protože prá­vě Evropa je klíčem k osudu celého světa. Výstižně to konstatuje např. fran­couzský ekonom Marc Rousset ve své protiamericky zaměřené knize z roku 2001 „Les Euro - ricains“ - „Euro-ričané“: „Navzdory všemu zdání hlav­ní starostí USA není ani Čína, ani Rusko, ani musulmanský svět, ale pře­devším kontinentální Evropa. Osvobodí-li se Evropa z jejich poručníkování a upevní-li svou vlastní suverenitu, USA ztratí svou kontrolu světa… tak­to kontinentální Evropa ve svých rukou drží jeho osud. Evropané si to ne­uvědomují, zato Američané ano.“

Ve světě je sice mnoho ohnisek napjetí, nepokojů, sporů, konfronta­cí, ale jejich ústředním bodem, kde je sváděn ten nejúpornější a největší boj, je Evropa. To ona se stala bojištěm dvou světových válek, to ona je dnes hlav­ním cílem mondialistických snah, které její historicky tak slavný a významný kontinent touží přeměnit v pouhou zónu volné výměny zboží, obyvatel a tu­ristických požitků.

Vždyť právě dnes, jako snad dosud ještě nikdy, je ve srovnání s šíří­cí se americkou antikulturou patrno, jako by se celé dějiny lidstva, celá je­ho tradice, kultura, hodnoty ducha slévaly zde, zde byly soustředěny a zde dosud i hájeny.

Je to Evropa, která se stala nositelkou a šiřitelkou křesťanství, to prá­vě její státy byly vybudovány- a to všechny bez výhrad - na křesťanských základech, na krvi mučedníků, úsilím velkých apoštolů národů. To Evropa vytvořila svou křesťanskou kulturu, která mocností, krásou a vzle­tem ducha předčila všechna díla lidských rukou, která do té doby byla vy­tvořena.

To Evropa načrtla první vzor pro univerzální Kristovu republiku, je­jímiž členy se měly stát všechny křesťanské národy, to odtud byl evangelizován celý svět.

To Evropa nesla a dosud v sobě stále uchovává tento obrovský duchovní náboj; ale právě z něho mají mondialisté největší strach, a proto se ho sna­ží všemožně zadusit. Evropa nebyla vytvořena vyvražděním domorodých obyvatel, jak to učinili Američané ve své zemi, ale postupnou evangelizací a včleňováním všech pohanských zemí do jediné rodiny evropských národů. „Politikou Karlovců francké říše nebylo dobývat a pokořovat, ale sjed­nocovat křesťanský svět a chránit ho, „ píše anglický dějepisec Christopher Dawson ve své knize „The Making ofEurope“ - „Vytváření Evropy“ a dodá­vá k tomu: „Karolinská doba dala křesťanství tradici theokratické monar­chie s posvátným charakterem, daným posvátnými rity korunovace a po­mazání. Král byl přirozeným spojencem církve a mezi biskupy a v klášterech nacházel hlavní základy své moci.“

Toto jsou základy Evropy.

Právě tyto základy se Američané snaží zničit ekonomickým svázáním Evropy a vnucením svého pojetí života, jehož božstvem je dolar a nábo­ženstvím konzumní materialismus, jak opět výstižně shrnuje už zmíněný Marc Rousset:

„Žijeme tedy ve světě fascinace penězi, kde základem je zákon kon­zumu, dolaru a Wall Streetu. Peníze, které během staletí žily společně s vel­kým počtem jiných hodnot, dnes vládnou téměř samy. Prvenství ekono­mie, kult zisku a peníze jako král jsou základem oné »american way oflife« - amerického způsobu života. Zisk musí mít vždycky přednost před vlast­ními ryze lidskými činnostmi, a tak se země má stát už jen prostým zbo­žím.“

 

Jenomže čím to vlastně Američané Evropu dobývají a co to do ní im­portují? Co jí vnucují? Podívejme se na to zblízka a bez předsudků.

Je možno vůbec trvale přeměnit lidskou společnost v pouhé tržiště po­žitků?  Je možno trvale uplatňovat materialistické pojetí života?

Takového stavu věcí se děsí i samotní ekonomové. Vždyť nic není vrt­kavějšího a labilnějšího než právě ekonomie, je-li jí ponechána volná ru­ka. Není ničím jiným než přeludem, oním příslovečným obrem stojícím na hliněných nohách. Je-li společnost postavena výhradně na ekonomických vztazích, penězích, zisku, dorána se může prosperita rozplynout, jak to­mu bylo už ve dvacátých letech.

Vždyť stačí neklid v zemi, anarchie či revoluce - a všechen blahobyt se rozsype jako onen obr s hliněnýma nohama. Stačí jeden promyšleně kru­tý teroristický útok, jak jsme právě viděli, a sebejistota je ztracena.

Toto si uvědomuje celá řada starších i současných ekonomů a pro nás bude poučné, srovnáme-li, co o tom oni sami soudí.

Tak už slavný francouzský ekonom Francois Perroux konstatoval, že „každá kapitalistická společnost funguje pravidelně jen díky tomu, že v ní existují společenská odvětví, která nejsou pronikána ani oživována duchem peněz a hledáním co největšího zisku. Když politik, voják, úředník, kněz, umělec, vědec jsou ovládáni tímto duchem, společnost se hroutí a všech­ny formy hospodářství jsou ohroženy.“

Stejně tak soudí i další francouzský ekonom Maurice Allais, upozor­ňující, že za těchto podmínek se liberálně humanistická společnost proměňuje ve společnost lhostejnou, vše dovolující, manipulovanou, slepou: „Ve sku­tečnosti vidíme, jak se rozvíjí divoký a nezdravý kapitalismus. Ve jménu pseudoliberalismu a šířením nepořádků se postupně rozrůstá jakýsi druh všedovolujícího mondialistického bodláčí. Ale přitom se zapomíná, že trž­ní ekonomie je pouhým nástrojem, který nesmí být oddělován od svého institucionálního a politického kontextu.“

Totéž potvrzuje i americký ekonom Amarthya Sen, podle něhož mo­derní ekonomie musí mít dvě komponenty - mechanickou a etickou. Trh bez této etické komponenty přestává být trhem.

Ale Marc Rousset jde ve své analýze ještě hlouběji. V těchto poměrech vidí vnitřní rozporuplnost, slabost a prohnilost režimu, který dává volný průchod těmto nebezpečným tendencím, a tak ukazuje, že právě ony jsou počátkem jeho zániku, jeho autodestrukcí. Sledujme jeho vývody pozor­ně: „Společnost pánů a vládců světa skrývá sama v sobě svou vlastní sla­bost. Přechází či spíše se vrací k onomu anarchickému kapitalismu 19. sto­letí, neboť sociální nerovnost narůstá dnes nebývalou měrou. Tak dochází k ekonomické, politické i kulturní diskriminaci stále většího podílu oby­vatel a souběžně i k nárůstu násilí a kriminality. A tak je dnes 1,8 milionu Američanů za mřížemi, což je 1% dospělého obyvatelstva a 5-6 krát vět­ší podíl, než je tomu v evropských zemích.“

Často se dnes hovoří o bídě obyvatel třetího světa. Ale tak jak postu­puje proces ekonomické globalizace, dochází i v bohatých zemích k zá­važnému a nikým nepředvídanému fenoménu ochuzování širokých vrstev oby­vatel a současně k závratnému růstu bohatství stále menších skupin. Tato vlna postupující pauperizace začíná zachvacovat především samotné USA.

Marc Rousset proto upozorňuje, že „mondializace ekonomie posky­tuje sice úžasné zisky několika privilegovaným seskupením, zájmy těch­to skupin však nejsou totožné se zájmy celého lidstva. Taková překotná a anarchistická mondializace všude rozsévá jen nestabilitu, nezaměstna­nost, nespravedlnost, nepořádek a bídu všeho druhu, takže pro všechny národy se začíná jevit jako nevhodná.“

Rousset uvádí, že tento proces destabilizace lze nejlépe pozorovat v sa­motné Americe. Během posledních 20 let se zde zisky soustředily do ru­kou stále se zmenšující části obyvatel, takže dnes 2,7 milionu nejbohatších Američanů, představujících 1 % obyvatelstva, vládne příjmy, které jsou cel­kovým příjmem 100 milionů nejchudších obyvatel, tj. 38 % obyvatel. U pě­tiny nejchudších obyvatel přitom za posledních 20 let příjmy poklesly, a to velmi výrazně.

Marc Rousset je Francouz, a tak bychom mohli říci, že situaci vidí jed­nostranně, zaujatě. Porovnejme tedy, co o ní soudí samotní Američané:

Tak novinář Michael Lind v knize „The Next American Nation“ - „Příští americký národ“ - (1995) posměšně hovoří o vývoji ala Brazílie, kdy Amerika se stane „anarchickou feudální zemí vyspělé techniky, ale kde bude existovat jen malé souostroví privilegovaných bělochů uprostřed oceánu bílých, čer­ných i hispánských ubožáků“.

Nu a dokonce i pro Roberta Reicha, bývalého Clintonova ministra prá­ce, „americký zázrak je pouhým zdáním: náš výchovný systém se hroutí, 44 milionů Američanů nemá žádné sociální zajištění a rozdíly mezi příj­my rok od roku vzrůstají.“

Byly sice vytvořeny hromadné pracovní příležitosti, jenomže drtivá většina dnešních zaměstnání nesnese srovnání se zaměstnáními dřívější­mi, relativně stálými a dobře placenými. Od roku 1973 koupěschopnost amerického pracujícího neroste, protože většina nově vytvořených zaměstná-ní je špatně placena. Obyčejní pracující mají většinou dvě, dokonce i tři za­městnání, a stává se, že pracují i 16 hodin denně! Předchozí nezaměstna­nost je tak vystřídána nadměrnou zaměstnaností, nutící pracovat i ve volném čase, takže délka pracovní doby neustále roste. Oproti roku 1973 dnes mu­sí americký pracující, chce-li udržet svůj životní standard, za rok odpra­covat navíc 245 hodin. Tak se americký model vrací kamsi do počátků ka­pitalismu.

Odbory ztratily úplně význam - v soukromém sektoru je odborově or­ganizováno jen 10 % pracujících a právo na stávku je stále více znevažo­váno. Poplatky za lékařské služby vzrůstají.

A výchova: Tři čtvrtiny desetiletých žáků z neprivilegovaných čtvrtí dosud neumějí číst ani psát a v 17 letech každý sedmý Američan je ozna­čen za analfabeta.

Všechny tyto problémy se šíří i do Anglie, věrného amerického vazala. Tony Blair se zděsil ministerských průzkumů z roku 1997, kdy se zjistilo, že 12 milionů osob, tj. téměř čtvrtina obyvatel Anglie, žije v chudobě. Za 2 roky nato takových zchudlých Angličanů bylo už 14,5 milionu! Čtvrtina obyvatelstva si nemůže dovolit aspoň 3 jídla denně, dostatek oděvů a ro­zumně vyhřátý byt! 22 % dětí si nemůže dovolit trávit prázdniny mimo mís­to svého bydliště. Zato v roce 1999 ředitelé velkých britských podniků mě­li platy vyšší o 21 %.

Nuže, co z toho můžeme usoudit?

Čítá-li první ekonomická mocnost světa 65 milionů chudáků, jak efemerní je její leadership! Ostatně jen v USA se můžeme dočíst, že po něm tou­ží celý svět. Všude jinde se spíš hovoří o americké aroganci, primitivnosti, antikulturnosti a jednostrannosti. Plně platí, co o USA kdysi prohlásil slav­ný francouzský politik Georges Clemenceau: „USA jsou jedinou zemí, která od barbarství přešla rovnou k dekadenci, zapomínajíc na etapu civilizace.“

Proti takovému novému světovému pořádku pozvedá hlas i nejeden Američan: Tak Patrick Buchanan v knize „A Republic, not an Empire“ –„Republiku, ne impérium“ (1999) požaduje, aby místo světovlády USA by­la raději vytvořena lepší Amerika. Jak zde nepřipomenout slova Alexandra Solženicyna, který svého času ve svém slavném „Dopisu vládcům Sovětského svazu“ totéž prohlásil o bývalém SSSR? Nejdou Američané v so­větských šlépějích?

Ano, stačí docela málo a kolos stojící na hliněných nohou, se dorána rozsype…

 

Především je třeba rozbít ono příslovečné zlaté tele. A připomeneme -li si onu známou starozákonní epizodu, (Ex 32-33) nemůžeme být pesimisty. Tehdy, zatímco Mojžíš rozmlouval na hoře Sinaji s opravdovým Bohem, si nedočkavý lid postavil boha podle svých vlastních představ. Kolik zlatých náušnic muselo na tu sochu tenkrát padnout!

Bůh chtěl s izraelským národem rázně skoncovat, ale Mojžíš ho upro­sil. Socha byla rozbita, lid prosil Boha o odpuštění a situace hrozící katastrofou byla zachráněna.

A dnes? Přestaneme-li být fascinováni penězi, hmotnými statky, po­žitky a vrátíme-li se k Bohu, i my katastrofu pomůžeme odvrátit, nebo as­poň zmírnit.

Nedejme se sjednotit penězi, euroměnou, dolarem! Nic není na světě vrtkavějšího než ony, a to zejména tehdy, vymkly-li se všemu etickému hodnocení.

A nezapomeňme: Aby bylo možno vybudovat křesťanskou Evropu, mu­sel padnout Starý Řím se všemi svými požitky, bohatstvím, přepychem, ra­dovánkami.  Nová Evropa nemůže být jiná, než opět křesťanská.

A byť se síly Zla spojují, aby ji zničily, Evropa zvítězí, vždyť navzdo­ry všemu to právě z ní vychází veliká vlna druhé evangelizace světa.

Až po své veliké očistě nalezne opět svou víru a staré křesťanské zá­klady, postaví na nich Nový svět jako rodinu svobodných křesťanských národů.

A právě to je nové poslání Evropy.

 

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář