Jdi na obsah Jdi na menu
 


Evoluce a panteismus

26. 5. 2009

V 19. století a ještě v průběhu první poloviny dvacátého století ateističtí vědci, zastávající teorii samovolné biologické evoluce, se cítili sebe­jistí, neboť všechny argumenty byly na jejich straně. Biologická evo­luce se podle nich docela snadno mohla vytvářet kombinacemi náhod, mu­tacemi a adaptací.

Povážlivé trhliny vznikly poznáním, že nikde na světě nebyly objeve­ny chybějící mezidruhové mezičlánky, ačkoliv antropologové překopali snad celý svět.

Velké nesnáze způsobilo i množství důkazů o tom, že tento svět i sám život jsou uspořádány velmi účelně, že všechny komponenty jsou ve velmi slo­žité rovnováze a že tedy evoluce nutně postupovala k určitému cíli - finalitě.

K tomu se pomocí matematické statistiky zjistilo, že řád z původního chaosu vzejít nemohl, neboť prostřednictvím náhodných kombinací nemo­hla vzniknout ani jediná molekula, natož sám složitý člověk; těchto náhod­ných pokusů by totiž muselo být tolik, že by k nim nestačila ani hmota ce­lého vesmíru.

Poslední, a to rozhodující porážku obdržela ateistická věda od mole­kulární biologie, která odhalila nesmírnou složitost živé buňky; její vznik už nebylo možno zdůvodňovat náhodou, mutacemi, adaptací.

Nikde sice nebylo zveřejněno žádné oficiální prohlášení, že ateistická věda je v koncích - a s ní že se stal nemyslitelný i samotný ateismus, pro­tože ztratil svou metodu, jíž by vysvětlil vznik světa a života v něm, ale pře­mýšlivým lidem začalo být jasné, že moderní věda se dostala do slepé ulič­ky a že tudy dále jít už nelze.

 

Gnose z Princetonu

Celá řada významných vědců se tedy vydala jinou cestou, a tak kolem roku 1965 vzniklo v USA hnutí, nazvané „Gnose z Princetonu“, sdružující významné fyziky, astronomy i biology, z nich několik nositelů Nobelovy ce­ny, kolem univerzit v Princetonu (stát New Jersey) a v Pasadeně, s velký­mi observatořemi MontPalomara Mont Wilson. Do Evropy odtud jejich ná­zory pohotově přenesl francouzský filozof Raymond Ruyer.

Tito vědci spojují staré gnostické „poznání“ s moderní vědou. Tak ja­ko všichni gnostikové i oni usilují o získání znalostí, ale nadřazených nad obyčejným věděním. Chtějí předložit syntetičtější a hlubší vidění světa, než je toho schopna ateistická věda, která jim slouží pouze za odrazový můs­tek k jejich vlastním úvahám a kombinacím. Gnostici z Princetonu chtějí tedy odpovědět na základní metafyzické otázky o poslání člověka i světa, a tak vytvořit jakousi náboženskou rádo­by vědeckou filozofii.

Základní ideou k tomu je jim ona stará gnostická panteistická koncepce „oduševnělého světa“- světa z jediné látky, kde hmota v sobě přímo nese určitý stupeň vědomí, sebe - vědomí, spirituality, a to i ve svých elementárních částicích:

„Svět je vytvořen pouze z forem, vědomých si sebe sama,“ shrnuje Raymond Ruyer, „i obrovská nakupení hvězdné hmoty a mlhovin jsou vě­domím v rozptýleném stavu“.

Pro gnostiky z Princetonu tedy existuje bezprostřední svázanost du­cha s hmotou; duch se nikdy neosamostatňuje, neboť je s hmotou sou-podstatný (imanentní) - je vědomím hmoty.

To je ovšem základ panteistického světového názoru, a tak můžeme vidět, že když selhaly koncepce ateistické evoluce, tito novodobí vědečtí gnos­tikové se utíkají rovnýma nohama k modelu panteistickému, protože jedi­ně on ještě může zdánlivě zachránit evoluci: Ta je v něm řízena duchem, vědomím, inteligencí, informací obsaženou přímo v hmotě a skrze ni po­stupující ke stále vyšším formám.

Kam podle těchto vědeckých gnostiků směřuje svět a lidstvo? Odpověď přímo instruktivní podává jezuitský kněz Teilhard de Chardin, je­jich učitel a klasik.

 

Teilhard de Chardinův blud

Pro tohoto hlasatele evolucionistických teorií „konkrétně neexistuje hmo­ta a duch, ale existuje pouze hmota stávající se duchem.“ A tak „látkou Vesmíru je Duch-Hmota“.

Podle něho psychický aspekt existuje nejen v člověku, ale ve hmotě vůbec. Přímo programově hovoří o „duchovní síle hmoty“ (viz např. jeho kni­hu „Le Milieu Divin“). Právě tato skutečnost umožňuje, aby se bez přetržek objevovaly různé nadřazené formy života, pak myšlenky. Tak dochází k „ří­zení náhody“ („Le Phénomene humaine“).

Teilhard de Chardin razí pojem „Christogenese“, čímž rozumí Krista, který se postupně vytváří Evolucí.

Tento jeho Kristus má trojí přirozenost - božskou, lidskou a kosmickou. Celý proces kosmické evoluce má tento průběh:

Nejprve dochází ke kosmogenesi, na ni navazuje biogenese, vytvářející na zemi biosféru. Organizuje se a vystupuje jako velký strom, jehož jednou větví jsou savci a primáti. Tak vzniká antropogenese, vzestup k člověkovi.

Podle „kosmického zákona o vzrůstající komplexitě“ následně dochá­zí k vzestupu vědomí a jeho proměn v sebe-vědomí, to je ke změně „kos­mického stavu“.

Na závěr člověk vstupuje do procesu noogenese - genese Ducha; Země je nakonec „definitivně obklopena Duchem“; tak je vytvořena noosféra. Lidstvo se postupně sjednocuje a směřuje k vrcholu této jednoty jako k výsledné­mu pólu vědomí - k bodu Omega, který je vrcholem Evoluce; soustřeďuje v sobě celé lidstvo a spojuje ho s „kosmickým Kristem“. Čímž je cíle Evoluce dosaženo.

Za tímto účelem je Chardin hlasatelem náboženství „akce“, rozuměj - nového náboženství, vzniknuvšího jako syntéza náboženství Země, (religion de l'En-Avant) tj. v podstatě marxismu a ideologie New Age, s náboženstvím Nebes (religion du Ciel), kterým se ovšem rozumí ne katolicismus, ale re­formované a upravené, falešně ekumenické křesťanství.

Jeho kosmická vize se přitom nikterak nebrání totalitarismu; to naopak v něm Chardin vidí zářivou budoucnost světa. Tak už v roce 1945 napsal:

„Moderní totalitní hnutí, jakkoliv jejich první náčrty mohou mít nedostatky, nejsou ani herezemi ani biologickými regresemi“ (Cahiers du monde nouveau vol. I, No 3). A jindy:

„Komunismus, nacismus, fašismus a všechna velká seskupení jsou vel­mi často odsuzována jako návrat k primitivním - stádním podmínkám. Omyl!“ (ĽUnivers Personel 1964).

Ve svých „Zápiscích z války 14-18“, kterou viděl jen z dálky, se zpoví­dá ze svého „nedostatku mužnosti“, odkud zřejmě pramení jeho obdiv k moc­ným: „Blahoslavení mocní!“ zde volá a přiznává své potíže, má-li „bránit ro­zumově, nebo aspoň vědecky přikázání milosrdné lásky“. A uzavírá: „Ale pročpak ne nad tím vším Sílu, která organizuje, ukázňuje, provádí selekci?“

A zde je ještě jeho „vyznání víry“: „Jestliže bych v důsledku nějakého vnitřního převratu postupně ztratil víru v Krista, víru v osobního Boha, víru v Ducha, myslím, že bych přesto nadále věřil ve Svět. Svět, toto je na zá­kladě poslední analýzy první a jediná věc, ve kterou věřím. Touto vírou ži­ji“ (Comment je crois).

Jeho „Milieux Divin“ - „božské prostředí“ je ovšem ve skutečnosti zbožštěná Matka Země, Gaia:

„Tato Země mě může teď vzít do svých obrovitých rukou. Může mě na­dýmat svým životem, anebo mě opět převzít do svého prachu. Může se před mýma očima ozdobit všemi kouzly, hrůzami, tajemstvími. Může mě opít… Tělem Toho, co je a co nastává: Božským prostředím.“

A v téže knize najdeme i toto doporučení: Abychom zatoužili po této vědecko-evoluční parusii, stačí, „ponecháme-li v sobě bít srdce Země“.

Tak je Teilhard de Chardin pro nás tragickým příkladem, že nechceme-li se vzdát své víry v evoluci, nutně se musíme stát panteisty, heretiky ja­ko on - a kdysi se říkalo docela prostě: kacíři.

 

„Nové paradigma“

Takto se konečně dostáváme k jádru věci: k onomu „novému para­digmatu“, o kterém se začíná hovořit v souvislosti s vytvořením globalistické společnosti a které si berou za svoje a po celém světě šíří oficiální světo­vé organizace v čele s OSN. Jsme u samé podstaty nové ideologie New Age, která má vytlačit a nahradit křesťanství.

Pojem „nové paradigma“ poprvé použila v roce 1980 americká autor­ka New Age Marilyn Fergusonová ve své knize „The Aquarian Conspiracy“ - „Vodnářovo spiknutí“, která je jakýmsi manifestem této nové světové pro­tikřesťanské ideologie. Pod pojmem „paradigma“ (z řeckého paradeigma -příklad, vzor) si Fergusonová představuje duchovně myšlenkovou podsta­tu určité historické epochy.

Křesťanství podle ní bylo „starým paradigmatem“; teď v důsledku no­vého vědeckého myšlení a jiného vztahu k životu dochází ke „změně pa­radigmatu“.

Lidstvo přechází do epochy, kdy bude platit „nové paradigma“, v němž se staneme dědici bohatství dovršené evoluce, kdy evolucionistickou vě­du sloučíme s nejrůznějšími orientálními náboženskými, magickými a okult­ními doktrínami a praktikami.

K čemuž sami dodejme, že tak věda dospěje k panteismu.

Vodnářovo spiknutí je podle Fergusonové novým typem revoluce, kte­rá postupně bude měnit samotné vnitřní vědomí lidí; tradiční myšlení bývalé kultury bude opuštěno. Vznikne neviditelně organizovaná síť skupin, které budou ovlivňovat lidi a zbavovat je staré zátěže rodiny a kultury.

Tyto skupiny už dnes fungují jako nátlakové skupiny a nové paradig­ma uvádějí i do světových institucí, které tudíž nebude třeba měnit, neboť už dnes berou nový způsob myšlení za svůj.

Tak člověk dovrší svou evoluci a dospěje k „nadčlověku“. Spojením s mi­mozemskými civilizacemi prostřednictvím channelingu (spiritismu) a inkarnovaných „guru“- mistrů tento nadčlověk nakonec dospěje do kosmické­ho rozměru člověka-boha. Po tomto vysvětlení nyní pochopíme, proč se Teilhard de Chardin stal „klasikem“ New Age, kterého se sama Fergusonová mnohokrát dovolává. Jeho panteistická vize kosmického dovršování hmo­ty - ducha přesně odpovídá představám ideologů „nového paradigmatu“.

 

Ani panteismus není vědecky obhajitelný

Bývalý ateistický vědecký evolucionismus se tak v poslední chvíli uchy­luje k panteismu jako ke své záchraně. Ale tato záchrana je dočasná, zdán­livá. Všechny objektivní argumenty to dosvědčují - na tomto místě si z nich uveďme aspoň tři.

 

1. argument proti panteismu: Evoluci v tomto slova smyslu by muse­lo vytvářet vědomí, duch, informace, teleonemický princip vložený do hmoty. Musela by ho v sobě nést i neživá hmota - ale právě v tom je kámen úrazu: Ani v těch nejjednodušších prvcích, třeba ve vodíku nebo v heliu žád­ný teleonomický princip či informace nikdy v laboratoři žádným vědcem nalezeny nebyly. V žádné částici anorganické hmoty nebyl objeven kód pro výstavbu organické hmoty, natož člověka.

Tato informace tedy do hmoty musela být nutně vložena zvenčí, z čehož jasně plyne, že Bůh nemůže být soupodstatný s hmotou, ale že existuje nezávisle na ní jako její nadřazený Stvořitel, Oživovatel, Hybatel.

 

2. argument proti panteismu: V předchozích číslech jsme si rozebra­li, že historická geologie se svou teorií postupně se překrývajících naplavenin je mylná, že k těmto naplaveninám ve skutečnosti došlo v důsledku celosvětové katastrofy rychle a v podstatě jednorázově. Jednotlivé vrstvy tedy nelze považovat za svědky „evolucionistického“ postupu. Současně jsme upozornili, že dnes molekulární biologové vědí (a tak jen potvrzují, co ví každý chovatel), že mezi jednotlivými biologickými druhy existují mezidruhové bariéry naprosto nepřekročitelné. Jednotlivé druhy jsou od sebe odděleny propastnými rozdíly. Tak ovšem padá evolucionistická představa nejen ate­istů, ale i panteistů.

Nelze si totiž představit, že by k vývoji od nižších organismů moh­lo docházet procesem postupného „sebeuvědomování hmoty“, jak si to představoval Teilhard de Chardin, a v důsledku toho k vytváření stá­le vyšších a vyšších biologických druhů. To by ono vědomí, „zakleté do hmoty“, muselo doslova „přeskakovat“ tyto bariéry, což je nepředstavitelné.

Nemluvě o tom, že v biologii vlastně neexistují nižší a vyšší organis­my, protože i ty zdánlivě nejjednodušší jsou organismy nesmírně složitými a funkčně do sebe uzavřenými a že žádný biologický druh v sobě nenese informaci pro výstavbu nějakého jiného „nejbližšího vyššího“ druhu.

Žížala v sobě nese jen informační systém potřebný pro výstavbu žížaly a ne králíka, králík pro výstavbu sebe sama a ne pro výstavbu člověka atd.

 

3. argument proti panteismu: Panteistická ideologie ovládající myšle­ní Východu, a v současné chvíli takto činící rozhodující útok na křesťanské myšlení Západu, neobstojí ani před teologickou kritikou. Zde je aspoň ten­ to argument:

Panteismus vysvětluje vznik a evoluci světa a života rozpadem původní „Jednoty“ do nesmírného množství duchovních částic, které se vtělily do hmo­ty, nicméně však současně nedokáže rozumně vysvětlit, proč k tomuto roz­padu původní Jednoty, pro křesťana naprosto nepochopitelné, (jako by se mohl „rozpadnout Bůh“!) vůbec došlo. Není uspokojivou odpovědí, že se tak stalo z tragického nedopatření, kosmické nutnosti nebo pod vlivem nějaké katastrofy.

A další námitka logicky vyplývá z první: Bůh, který musel trpně přihlí­žet, jak se rozpadá na množství částeček sebe sama, nemá zdaleka vlast­nosti, které jsme mu zvyklí přisuzovat. Chybí mu to hlavní: Není všemohoucí, a tak nás ani nemůže přesvědčit o tom, že prostřednictvím hmoty skuteč­ně dospěje k vrcholu Evoluce. Ostatně panteista Boha vlastně neuctívá, ale pouhé skryté síly - technické prostředky, použité při tvorbě a udržování svě­ta. Odtud ono zbožštění Země a jejích skrytých sil, odtud kult soupodstatnosti s všeplodnou Zemí jako Matkou, Gaiou.

 

Tak nás tedy nakonec teorie evoluce dovedla k nejprimitivnější­mu pohanství a jeho kultům. Spolu s ní jsme upadli kamsi hluboko do­lů, do slepé osudovosti sil, jichž je člověk pouhou součástí, je s nimi úzce svázán, závisí na nich. Poklesli jsme do „staronového paradig­matu“ - pohanských pověr před příchodem křesťanství.

Právě proto nemůže žádný rozumně uvažující člověk - a k tomu ještě křesťan - přijímat teorie evoluce. Kdy to konečně pochopíme?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

re

(rm, 4. 11. 2014 9:59)

nad článkem se nelze než pousmát---samozřejmě že vše vzniklo evolucí, a přiznává to dokonce současný papež----víte, vždy při pátrání po čemkoliv je potřeba hledat to nejjednodušší vysvětlení,a zatím se vždy ukázalo jako platné, nevymýšlet konspirace, záhady a tajemství--a bůh rozhodně nejjednodušší vysvětlení není,hned se musíme ptát kde se vzal atd...a jistě uznáte že odpověď že je věčný není žádnou odpovědí--ale chápu, lidé zkrátka milují pohádky..takže v klidu sněte svůj sen, hodně zdaru r.m.

Teilhard byl rytířem Čestné legie!

(Alexandra, 6. 9. 2010 3:24)

Tento článek je argumentačně zcela mimo, myšlenek Teilharda de Chardin se nedotýká ani onou pověstnou třímetrovou tyčí. Ale skutečně zarážející je zde NEPOCTIVOST. Viz. např. tvrzení, že pro Teilharda je Bůh soupodstatný s hmotou. To se pak lehko vyvrací, což? - Když protivníkovi vložíme do úst absolutní nesmysly!!
Jak si ale autor vůbec DOVOLUJE tvrdit, že Teilhard znal válku jen z dálky?!!! To je sprostota a urážka! V prosinci 1914 nastoupil Teilhard na frontu, působil hlavně jako nosič raněných u pěšího regimentu marockých střelců, což byla elitní jednotka, která se účastnila nejkrvavějších bitev. Zdravotníkem být nechtěl, ale MUSEL, protože jako knězi mu bylo zakázáno bojovat. Cituji dále ze životopisu (Edith de Herronniére) "Odvaha, kterou bez jakékoli domýšlivosti prokazuje každý den, je třikrát odměněna pochvalou v rozkazu, válečným křížem a vojenskou medailí. Zdůvodnění zní: ´naprosté pohrdání nebezpečím´, ´nejvyšší sebezapření´, ´vzor odvahy, sebezapření a chladnokrevnosti´." Na žádost svého bývalého regimentu se v roce 1921 stává rytířem Čestné legie. "Elitní nosič raněných, který se po celé čtyři roky války v poli zúčastnil každé bitvy, každého boje se svým plukem a žádal, aby mohl být nablízku mužům, s nimiž nepřestával sdílet únavu a nebezpečí."

Re: Teilhard byl rytířem Čestné legie!

(Miroslav V., 11. 1. 2011 0:02)

:)))) Pláci plác, pláci plác. Budiž, možná je de Chardin hrdina, ale určitě je velký, ba ještě větší heretik. Za svá hrdinství zřejmě po zásluze získal spravedlivé ocenění, jak píšete. To nepopírám. Ale to nebylo přece podstatou článku. Buď jste tak mladá, že jste si o T. de Chardin nestihla přečíst to podstatné a to na vás teprve čeká, nebo jste, možná díky vysokému věku, zatuhla v padesátých létech. Teorie tohoto teologa jsou totiž formovány ideologiemi, zcela cizími pravému učení Kristovy Církve. Zřejmě nejen pro vás, ale pro všechny, kteří by možná podlehly vaší obhajobě tohoto člověka, uvádím sice trochu delší, ale zcela vypovídající výňatek z eseje "Humanisté nebo Satanisté?" od Radomíra Malého, katolického historika, novináře a publicisty:
" ..... Tento kněz, mystik a přírodovědec-paleontolog v jedné osobě náleží k jedněm z nejkontroverznějších postav katolicismu 20. století. Jeho nauka, snažící se sloučit Darwinovu vývojovou teorii s Písmem sv. a katolickou vírou nedošla uznání u církevních autorit a byla několikrát odsouzena, naposledy monitem Sv. oficia z roku 1962, tedy za pontifikátu koncilového papeže „aggiornamenta“ Jana XXIII. .....
Jeho velkými zastánci byli teologové Yves Congar, Henri de Lubac a Karl Rahner, odpůrci Hans Urs von Balthasar a proslulí filozofové Jacques Maritian a Etienne Gilson. Teilhardova nauka byla považována za „novou teologii“ na niž se odvolávali všichni hlasatelé pokoncilového aggiornamenta.
Kostru jeho myšlenek tvoří „kosmický Kristus“ nazývaný bodem Omega. K němu dospívá člověk vývojem podle Darwinovy teorie, věčná spása znamená ponoření člověkova vědomí do obecného podvědomí „nadlidství“ Bůh sám tímto vývojem prochází jakoby skryt uvnitř. Teilhardova teorie je tedy panteistická. ....
Není třeba zdůrazňovat, že takové učení je s katolickou pravdou neslučitelné. .... je však nutno konstatovat, že byl svobodným zednářem, což nesvědčí o jeho katolickém smýšlení a přivodilo mu exkomunikaci latae sententiae.... jeho teorie však je plná supermanství a titanismu, člověk, až dospěje ke „Kosmickému Kristu“, k bodu Omega, se stane sám Bohem. V tomto systému chybí jakékoliv místo pro hřích, lidskou slabost, omezenost a utrpení. To všechno je u Teilharda chápáno, pokud se o tom vůbec zmiňuje, pouze jako“nutný odpad“ velkolepého tvořivého procesu člověka směrem k Božství.
.... Teilhardovo členství v zednářské lóži v USA dosvědčuje jeho řádový spolubratr John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradci, experti) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“. Murray sám se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. ..... nemáme nejmenšího důvodu pochybovat o Teilhardově členství v zednářské lóži, jak o něm vypovídá Murray. Odpovídá to duchu, který tehdy převládal mezi americkými jezuity.
.... Jak jsme ukázali, nejednalo se o nic spontánního co by vytrysklo z potřeb Církve, co by bylo „znamením doby“, jak je často interpretováno, nýbrž o zednářskou infiltraci do Církve. Všechen předkoncilní, koncilní a pokoncilní modernismus není něčím přirozeným a normálním, nýbrž umělým výtvorem zednářstva za účelem vnitřní destrukce katolicismu. Teilhardova sporná nauka, spojující hodnotné prvky s temnými, nesrozumitelnými partiemi a vyslovenými bludy, uměle zpopularizovaná sdělovacími prostředky, vedla ke vzniku teologických herezí, které se rozjely „plnou parou“ po koncilu přímo v lůně Církve. Teilhard byl zednář, byl jím i pozdější „peritus“ koncilu Murray a mnozí další. Zavírat oči před infiltrací zednářstva do Církve v šedesátých i pozdějších letech, před naplněním předpovědí Panny Marie z La Salette a Fatimy, jakož i obav sv. Maxmiliána Kolbeho, by bylo buď naivitou nebo svévolným ignorantstvím."
Tolik pár výňatků od Radomíra Malého. Přeji dobré rozjímání.

Re: Re: Teilhard byl rytířem Čestné legie!

(Lubomír P., 25. 12. 2013 5:49)

No bóže, tak byl zednářem, to je toho. Hned to nemusí znamenat, že jeho záměrem bylo zbořit celou církev nebo samo křesťanství. Zednáři mezi sebe přijímají Židy, Muslimy, Buddhisty, Taoisty i ateisty a nevidím v tom žádný smysl, aby chtěli zničit nějakou církev. Pokud jde o Buddhisty, Taoisty a Židy praktikující kabbalistickou mystiku, pak nevidím jediný důvod, proč by se tací lidé měli zájem zapojovat do uskupení s cílem narušovat církev, když metody těchto náboženských a nenáboženských praktik odpoutávají jejich vědomí od vymezení vůči čemukoli, od pýchy a od nenávisti.
To že se katolická církev vymezila vůči zednářství, neznamená, že se katolíci studiemi svých vlastních spisů o zednářství vůbec něco dozví. Čistě teoreticky, kdyby nějaký kněz studoval o zednářství bez přímé zkušenosti a hledal mouchy, jistě by je našel stejně, jako Muslim, který hledá mouchy v Bibli. Když kdokoli pak naváže na jakýkoli předchozí napsaný omyl, najde stejnou mouchu a přijde na stejný omyl, který bude považovat za pravdu a pak může sepisovat rozsáhlá díla o zednářství a jeho negativech.
Problém vyznavačů víry nad zkušenost je ten, že rádi naslouchají zrovna tomu, co je jim blíže. V tom mají panteisté navrch, protože ač mohou dojít k dalším nesmyslným teoriím, mohou si dovolit ten luxus, že neví, ale hledají to. Mohou se zmýlit. To je svoboda myšlení. To je svobodomyslnost. To je možnost porovnat vlastní poznání s poznáním druhého a inspirací dojít třeba i k dalším poznatkům.
Čistě teoreticky, pokud evangelia od Mrtvého moře a z Nag Hammádí jsou blíže (pokud!) k původnímu křesťanství, pak se zřejmě některými vnějšími vlivy Křesťanství formovalo úplně špatným směrem a stejně tak i veškeré teorie vyvíjené na úplně jiných nebo třeba jen trochu vzdálených formách. A to je problém nemožnosti se mýlit, protože buď čti, nebo buď zatracen. Žádná morálka k nalezení uvnitř. V dnešním Křesťanství se hledá Bůh nejprve vně skrze písmo svaté a až teprve poté v duchu, ale stejně jde jen o Boha odpoutaného od všeho, co nás tvoří.

náhoda a náhodnost

(Agape, 21. 12. 2011 21:16)

Tady problém spočívá v nepochopení principu náhody/náhodnosti v striktním a obecném pojetí. V článku zmiňovaná "náhoda" není zdaleka tak náhodná, při dostatku pokusů za vhodných podmínek nastane, a nebude třeba celé hmoty vesmíru ani omylem, i díky reverzibilnosti základních procesů. Jinými slovy je to jen pravděpodnost.
Co se týká striktní, absolutní, fundamentalistické náhodnosti, o té se uvažuje zatím jen v největším nám známém rozlišení světa.
A většina teistických konceptů Boha/Bohů, takovouto náhodnost světa dokonce podporuje(a vyžaduje). Například Křesťanský Bůh... bez náhody, s pevnou kauzalitou je budoucnost pevně daná... pokud je budoucnost pevně daná, je svobodná vůle jen iluze... vše pevně předurčil Bůh, včetně hříchů, atd.... a to v konečném důsledku znamená, že není tento "Křesťanský Bůh".
Tudíž bych doporučil se znova zamyslet nad náhodou/resp.spíše náhodností.

Ale například takový Albert Einstein v tuto náhodnost nevěřil, zato věřil v panteistického Boha, a v osobního Boha nikoliv. On totiž panteismus má daleko větší logickou konzistenci, i když konrétně tento článek se snaží tvrdit opak.

Pozn.k terminologii: Výraz Hybatel patří původně k neosobnímu, případně deistickému pojetí Boha. Ale není to první článek, který používá asimilované slovo.

Kritika

(Parochus, 19. 2. 2010 17:04)

Argumentace vědou je pro mě jako křesťana nedostačující. Článek je plný intelektuální nepoctivosti a zkratovitosti. Marný pokus něco obhájit. Ale díky, snaha byla.

Re: Kritika

(Miroslav V., 10. 1. 2011 23:08)

Buďte, prosím, konkrétní. Nezahalujte rozsáhlý článek do mlžného vyjádření "intelektuální nepoctivosti a zkratkovitosti". Napište alespoň o jednom případu, kdy tomu je tak jak píšete, nebo o jednom jediném případu jasného důkazu nalezeného mezičlánku mezi vývojovými druhy za celé období seriozní antropologie. Velmi rád bych byl mezi prvními na světě, kteří o něm uslyší.