Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stvoření světa podle Geneze

27. 5. 2009

Dnes uzavíráme cyklus studií o neudržitelnosti evolucionistického vě­deckého názoru naším vlastním výkladem recitativu o stvoření svě­ta, tak jak ho přináší kniha Genese.

Chceme tak ukázat, že právě tato přezíraná a vysmívaná kniha, po­važovaná nejen ateisty, ale i racionalistickými teology za jakousi sbírku mytologických či pohádkových příběhů, je základním pramenem k opravdu vě­deckému - a přitom ryze katolickému myšlení a že právě v ní objevíme úžasné bohatství myšlenek a dostaneme se do docela jiného - po výtce duchovního světa.

A protože nám příslušný výklad racionalistická teologie už dávno ne­podává, musíme se pro něj vrátit do minulosti - ke starým církevním otcům - např. ke sv. Basilovi, sv. Ireneji Lyonskému a sv. Augustinovi, ale zejména ke středověké scholastické teologii - především ke sv. Tomáši Akvinskému a sv. Bonaventurovi. Právě v nich nalezneme opravdu plodné myšlenky, neboť tehdy teologie byla ještě hluboce vkořeněna do základních duchovních skutečností, které v naší době byly už dávno zasuty do zapomnění a na­hrazeny moderní rádobyvědeckou mytologií.

Výklad recitativu stvoření však nelze demonstrovat na současných pře­kladech, z nichž přímo odstrašujícím příkladem je naše tzv. „ekumenická“ bible, a proto předesíláme tomuto výkladu nejprve naše pracovní znění (Gn1,1-31,2,1-3) vycházející z překladu Dr. Jana Hejčla z roku 1930 a upravené podle francouzského překladu Gastona Bardeta (La Genese, Jacques Petit – fils, Angers 1959).

Stvořitelský recitativ Genese zřejmě odjakživa nejvíce překážel všem racionalistům, a proto se stal terčem jejich soustředěných útoků.

Už ve středověku Angličan Etienne Langdon (+1228) rozkouskoval původních 12 zpěvů knihy Genese na dnešních 50 kapitol, a tak se např. „se­dmý den“, jímž končil první zpěv, ocitl v čele 2. kapitoly dnešních vydání. Opravdovou pohromou však bylo, když v 18. století belgický venerický lé­kař Jean Astruc (+1756) přišel s myšlenkou, že Mojžíš pouze pospojoval dohromady různé pasáže od různých autorů, byl-li to vůbec Mojžíš, na zá­kladě čehož racionalističtí teologové vypreparovali ony dnešní proslulé „jahvistické“a „elohimské“ vrstvy. Tak byla Genese teologicky zlikvidována.

Chceme-li dnes opravdu recitativu stvoření porozumět, musíme všechny tyto zlomyslnosti a pověry odložit stranou a s otevřeným srdcem se ponořit do čistého, velkolepého a vznešeného Božího Slova. Zde je:

 

RECITATIV O STVOŘENÍ SVĚTA

Prolog

Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zem.

Ale země dosud byla pustá a prázdná, temnoty halily propast a Duch Boží se vznášel nad vodami.

Jediný den

Tu řekl Bůh: Nechť je zde světlo - a bylo zde světlo.

A viděl Bůh, že světlo je dobré.

A oddělil Bůh světlo od temnot.

A nazval Bůh světlo: Den, a temnoty nazval nocí.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Jediný den.

Druhý den

A řekl Bůh: Nechť je zde obloha uprostřed vod, nechť ona je dělítkem hořejších vod a dolních vod.

A učinil Bůh tedy oblohu a oddělil vody, které jsou pod oblohou, od vod, které jsou nad oblohou.

A stalo se tak.

A nazval Bůh oblohu: Nebesa.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Druhý den.

Třetí den

A řekl Bůh: Nechť vody, které jsou pod nebem, se shromáždí v jedinou rozlohu a nechť se zjeví souš.

A stalo se tak.

A nazval Bůh souš: Země a shromážděné vody nazval: Moře.

A viděl Bůh, že je to dobré.

Pak řekl Bůh: Nechť země vydá zeleň, s travinou sející své semeno, s ovocným stromovím nesoucím ovoce, dle svého druhu, se semenem v sobě.

A stalo se tak.

A země vydala zeleň, s travinou sející své semeno, dle svého druhu,

a s ovocným stromovím nesoucím ovoce, se semenem v sobě, dle svého druhu.

A viděl Bůh, že je to dobré.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Třetí den.

Čtvrtý den

A řekl Bůh: Nechť jsou svítidla na nebeské obloze, aby tak den dělila od noci,

nechť slouží jak znamení epochám, letům a dnům,

nechť slouží jak svítidla na nebeské obloze, nechť osvěcují zem.

A stalo se tak.

A učinil Bůh dvě veliká svítidla, větší svítidlo ke vládě nade dnem,

menší svítidlo ke vládě nad nocí, a hvězdy.

A rozmístil je Bůh na nebeské obloze, aby osvěcovala zem,

aby vládla nade dnem i nocí, aby od sebe dělila světlo a temnoty.

A viděl Bůh, že je to dobré.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Čtvrtý den.

Pátý den

A řekl Bůh: Nechť rozhojní se vody hojností oživenou dechnutím života,

nechť létavci létají nad zemí, pod tváří nebeské oblohy.

A stvořil Bůh veliké vodní tvory, všechny oživené dechnutím života,

všechny, kteří plovou a jimiž oplývají vody, dle jejich druhů,

a všechno okřídlené ptactvo, dle jeho druhů.

A viděl Bůh, že je to dobré.

A Bůh jim požehnal a řekl jim: Rosťte, množte se a zaplňte mořské vody,

a nechť i ptactvem oplývá země.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Pátý den.

Šestý den

A řekl Bůh: Nechť země dá vzniknout tvorům oživeným dechnutím života

dle jejich druhů: Dobytku, plazům a zemským zvířatům dle jejich druhů.

A stalo se tak.

A učinil Bůh zemského tvora, dle jeho druhů, a dobytek, dle jeho druhů,

a vše, co se plazí po zemi, dle jeho druhů.

A viděl Bůh, že je to dobré.

A řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu obrazu a k naší podobě,

nechť vládne nad mořskými rybami i nebeským ptactvem,

nade vším dobytkem, nad celou zemí a nade vším, co se hýbe po zemi.

A stvořil Bůh člověka ke svému obrazu,

k obrazu Božímu člověka stvořil,

muže a ženu je stvořil.

A Bůh jim požehnal, řekl jim Bůh:

Rosťte, množte se, zaplňte zem a podmaňte si ji

a vládněte nad mořskými rybami i nebeským ptactvem

a nad všemi tvory, kteří se pohybují po zemi.

A řekl Bůh: Hle, dávám vám veškerou travinu, sející semeno, co jí je na zemi,

i veškeré stromoví, nesoucí v sobě své semeno, nechť jsou vám potravou;

Nechť všemu živému na zemi a všemu nebeskému ptactvu a všemu,

co se pohybuje po zemi a má dech života, je potravou zelená travina.

A stalo se tak.

A viděl Bůh všechno, co učinil. A hle, bylo to velmi dobré.

A tak nastal večer, a nastalo jitro: Šestý den.

Sedmý den

Tak byla dovršena nebesa a země a jejich veškerá rozmanitost.

Sedmého dne tedy Bůh dovršil dílo, jež konal.

A sedmého dne si odpočal od všeho díla, jež předtím vykonal.

Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v ten den si odpočal od všeho díla, které stvořil, jak mělo být vykonáno.

 

Trojdílnost konceptu tvorby

Nejprve si společně se starými církevními otci povšimněme, že celkové dílo stvoření Bůh rozdělil do tří samostatných částí: Nejprve to bylo dílo pů­vodního stvoření z ničeho, pak dílo oddělování jednotlivých částí stvořeného, načež na závěr dílo ornamentace, či jak říká sv. Tomáš Akvinský - dílo úpra­vy všeho toho, co bylo stvořeno.

1. Především je to tedy dílo vlastního stvoření, tak jak je uvedeno v pro­logu oněmi slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zem…“ Je to stvoření z ni­čeho, stvoření dosud netvárné, neuspořádané, nezabydlené, siré, stvoření v hlavních rysech, bez podrobnější modelace.

„Bůh podle řádu své Myšlenky stvořil nebesa a zem, to znamená ma­su atmosféry a masu prachu, tělesné a netělesné, to, co je velmi lehké i co je těžké, ale obojí dosud chudé a prázdné, dosud nezformované, neboť za­halené do temnot bez hvězd a bez života“, charakterizuje tento akt stvo­ření sám Ježíš ve svém komentáři k epištole sv. Pavla Římanům, tlumo­čeném nám Marií Valtortou, tak jak jsme už z něho citovali v prvním čísle našeho časopisu. A Ježíš nám tento iniciální akt ještě více přibližuje:

„Je řečeno: »Duch Boží se vznášel na vodami.« To je jedna z prvních vět nádherných dějin Stvoření. Bůh už byl. Byl odjakživa. To prostřednic­tvím svého Bytí mohl vše stvořit z ničeho, stvořit řád z nepořádku, dovr­šené z nedovršeného, zformované z netvárného, a to prostřednictvím zá­kona své nesmírně mocné vědy a moudrosti. Vesmír vzešel z chaosu. Z anarchie prvků a par obtížených pomíchanými molekulami. Bůh stvořil nebe a zem a pak se jeho Duch vznášel nad vodami...“

Svatý Tomáš tento tvůrčí akt ve své Teologické sumě shrnuje takto (I, 7, 4):

„Dílo stvoření patří k učinění netvárné hmoty a netvárné duchové při­rozenosti“, přičemž sv. Tomáš zdůrazňuje, že „obojí stojí mimo čas. A pro­to se stvoření klade před veškerý den“.

Tento základní akt tvorby se tedy dosud odehrává ve věčnosti, ale smě­řuje do časnosti.

Tento prolog ještě není prvním dnem, teprve do něho přechází, a ten­to první den vlastně nemá začátek, není vůči prologu ohraničen, ale pro­líná se s věčností. Proto je vhodně nazván: JEDINÝ DEN. V jeho průbě­hu Bůh teprve akt tvorby ex nihilo dovršil stvořením světla.

Povšimněme si - Bůh, nestvořené Světlo, stvořil naše fyzikálně postižitelné světlo. Ježíš to ve svém komentáři k epištole sv. Pavla charak­terizuje takto:

„A protože nebylo Světlo, temnoty pokrývaly tvář propasti, to znamená, že pokrývaly chaos, ve kterém do sebe ve zmatku narážely masy par pl­ných vlhkosti, plynů a molekul. A Bůh stvořil světlo. Své světlo. Vesmíru, který jeho vůlí se vynořil z nicoty, Bůh přiznal svou kvalitu, svou vlastnost, jednu ze svých vlastností: Světlo.“ Neboť:

„Bůh je Světlo. Je Otcem Světla a všech světel. A Země, první Boží stvoření, od svého Tvůrce obdržela dar světla.“

 

2. Na dílo stvoření bezprostředně navazuje dílo oddělení. To zahájil Bůh oddělením světla od temnot, a tak dal vzniknout času a prostoru v lid­ském slova smyslu. Tímto oddělením byl uzavřen jeho první den, jak vy­plývá z konstatování: „A tak nastal večer a nastalo jitro: Jediný den“. Dějiny Země započaly.

Druhého dne Bůh v díle oddělování pokračoval oddělením nebes od vod – a tak současně vymezil, dalo by se říci, duchovní a hmotný plán – a ukončil ho na počátku třetího dne, kdy byl v hrubých rysech vymodelo­ván anorganický řád země, tj. kdy byla zformována původní celistvá pev­nina a obklopena moři.

Sv. Tomáš to říká takto: „Bylo třeba nejprve oddělit části světa…“ a pak v rámci tohoto „tělesného stvoření“ rozlišit tři části: „První, označovanou jmé­nem nebe; prostřední, označovanou jménem vody, a nejnižší, označova­nou jménem země.“

 

3. Konečně dochází k závěrečné etapě tvorby - k dílu ornamentace (dle sv. Tomáše úpravy), probíhající od druhé poloviny třetího dne až do kon­ce šestého dne. Toto dílo ornamentace je nejsložitější a nejkrásnější. Dotváří zem a vesmír do všech podrobností, které ze svého lidského života tak dů­věrně známe. Dovršuje svět kolem nás a nás na něm, nejen jako jeho vlád­ce a uživatele, ale i jako spolutvůrce, pokračující tam, kde Bůh přestal.

Tak byla na závěr třetího dne vytvořena rostlinná říše, čtvrtého dne pla­nety a hvězdy, pátého dne ryby a ptactvo, a konečně šestého dne sucho-zemští živočichové a člověk.

 

Trojdílnost tvůrčích aktů

Trojdílnou koncepci si zachovává i každý jednotlivý tvůrčí akt. Vyplývá to ze samé podstaty tvorby: každá tvůrčí činnost, ať Boží či lidská, má tři následné fáze. Přibližme si to na lidské analogii - stavbě domu. Nejprve projektant navrhne plány - koncept řešení, ten pak odevzdá realizátoru - stavební firmě, a ta podle těchto plánů dům postaví. Na závěr budoucí vlast­ník dům zprovozní - zabydlí ho, oživí, osadí zaměstnanci, uvede do čin­nosti jeho vybavení a média.

Už scholastici si uvědomili, že dle obdobných zákonů je tvořeno i Boží dílo, a to tak, že u díla jsou střídavě Otec, Syn a Duch Svatý.

Zdá se, že Bohu velmi záleželo na tom, abychom si tuto skutečnost uvědomili, a proto tam, kde vystupuje jako Trojjediný Bůh, je v Genesi Mojžíšem užito pojmu Jahve, zatímco tam, kde dílo koná postupně jako Otec, Syn a Duch, je užito pojmu Elohim. (To je ve skutečnosti celé vysvětlení oné „jahvistické“ a „elohimské“ záhady a je smutné, že na to racionalističtí teologové nepřišli.)

Povšimněme si: Nejprve je vždycky Otcem vymyšlen koncept, plán, např. k tvorbě zeleně, ryb, ptactva, živočichů. V recitativu Genese je uve­den slovy, vyjadřujícími záměr: „A řekl Bůh: Nechť se stane to a to…“

Načež Syn - Slovo Otcův záměr uskuteční, což se potvrzuje slovy, kte­rá jsou v podstatě realizační formulí: „A stalo se tak.“ A následuje sděle­ní, že příslušný projekt byl opravdu uskutečněn, tj. že země vydala zeleň, vody se rozhojnily rybami, ovzduší ptactvem, země živočichy.

Konečně na závěr slovy: „A uviděl Bůh, že je to dobré“, nás Duch Svatý - Oživovatel ubezpečuje, že daná realizace je životná, funguje, je „uvedena do provozu“ a osvědčuje se.

Teprve potom je příslušný akt tvorby uzavřen zasazením do časové­ho rámce určitého dne.

Tento trojdílný princip tvorby vložil Bůh do velikého i malého, do makro i mikrosvěta, aby zde člověk nalezl svědectví o jeho stvořitelské činnosti. Vezměme si příklad něčeho velice nepatrného - jediné živé buňky. I zde najdeme obdobnou tvůrčí činnost všech tří božských osob - Otce, Syna a Ducha:

Dnes víme, poučeni biochemiky, že každá buňka má svůj koncept vý­stavby a že jeho nositeli jsou kyseliny nukleové (molekuly DNA) obsahu­jící série zakódovaných informací; ale pak má i své realizátory, kterými jsou proteiny. Ale to není všechno. Duch Svatý - Pramen živé vody, Udržovatel, Posilovatel, je u díla rovněž: V živé buňce existuje ještě další typ kyselin nukleových (molekuly RNA), které Otcův projekt zachovávají při životě tím, že fungují jako jakási „kopírka“ a vytvářejí „fotokopie“ jeho původních plánů. Takto je život předáván dál, logicky, bez náhod, bezpečně.

A tak vidíme - tvorba vesmíru, stavba domu, stavba živé buňky - všu­de jeden a týž princip, jeden tvůrčí řád, daný nám samotným Bohem.

 

Řád vzestupné tvorby

Především k vlastní výpovědi o tom, jak vznikaly jednotlivé druhy rost­linné a animální říše: Nikde nenacházíme žádná sdělení o transformismu, tj. o teorii přeměny jednoho druhu v druhý (jak tvrdí teorie biologické evo­luce), ale naopak jasná upozornění, že každý druh, ať už rostlinný nebo živočišný, byl stvořen vždy sám o sobě, což je pokaždé zdůrazněno, že se tak dělo „dle svého druhu“. Ostatně objektivní poznatky dnešní molekulární biologie netvrdí nic jiného, když zdůrazňují, že mezi jednotlivými dru­hy zejí geneticky nepřekročitelné propasti.

Současně si povšimněme oné úžasné vzestupné tendence, jakou vy­tvářejí jednotlivé tvůrčí akty, neboť nevycházejí jedny z druhých, ani jedny v druhé nepřecházejí, ale jsou stavěny v uzavřených celcích nad sebou, do stále vyšších úrovní. Toho si povšiml např. i sv. Tomáš Akvinský: „Není z nemohoucnosti Boha, jako by potřebujícího času k dílu, že všechno ne­bylo zároveň odděleno a upraveno, nýbrž aby byl zachován řád v tvoření věcí. Proto bylo třeba, aby různým stavům světa sloužily různé dny. Vždycky pak následujícím dílem byl světu přidán nový stav dokonalosti.“

Výslovně nás na to upozorňuje Ježíš v komentáři k epištole sv. Pavla Římanům:

„Jak málokdo při svých úvahách o Vesmíru dokáže odhalit, do jaké mí­ry se podobá žebříku; zpěvu, který od noty k notě stoupá výš, až dospívá k notě dokonalé a vznešené. Málokdo si uvědomuje, že tato tvorba je ne­přetržitým sledem stvořitelských aktů orientovaných k formám stále do­konalejším a úplnějším, až k dokonalé úplnosti. Vždyť pohleďte:

Nejprve prostřednictvím pevných molekul, par a ohně bez řádu, kte­ré vytvářely původní mlhovinu, jste svědky zformování Země a vod… A pak hle, je zde světlo. Ne dosud světlo slunce, měsíce nebo hvězd. Slunce, mě­síc a hvězdy jsou stvořeními mladšími než zemský globus… Už před nimi existovalo světlo. Světlo nezávislé na jakémkoliv jiném zdroji než na vůli samotného Boha.

Takto tedy, přišlo-li světlo před hvězdami a planetami, znamená to, že Dokonalost ustavila tento tvůrčí řád z důvodů užitečných a rozumných…

Když byl živel „vzduch“ zbaven svých škodlivých plynů a obohacen tě­mi, které jsou prospěšné životu, umožnil život prvních stvoření: rostlin… Načež tento vzestup pokračuje s životem animální říše…

Dá se říci, že v živočišné říši se opět shledává, ale zdokonaleno, všech­no, z čeho jsou složeny říše nižší, to znamená říše minerální a vegetativ­ní. A žebřík pokračuje vzhůru. Zpěv vystupuje výš a pročišťuje se. Stává se stále úplnějším, stále schopnějším oslavovat Nejvyššího.

A hle, je zde člověk, kterého nemůže žádná z předchozích říší ob­sáhnout… U člověka se přidává čtvrtá říše, říše bytostí nadaných slovem, inteligencí a rozumem. Rozumem schopným ovládat instinkty. Tak je v člo­věku přítomna říše minerální, vegetativní, animální a lidská, a také, doko­nalost v dokonalosti - říše duchovní.

Hle, žebřík, který od chaotického nepořádku vystupuje až k říši nadpřirozené, přičemž prochází říší přirozenou. A tomuto přírodnímu tvoru, v němž se shrnují, ale rovněž zdokonalují všechny prvky a vlastnosti, for­mující ostatní stvoření, Bůh inspiruje svůj dech. Rozvažujte to dobře: Bůh inspiruje svůj dech tvoru učiněnému z bláta - to znamená z prachu - „dech Života“.

Duši: část nesmrtelnou, tak jako všechno, co je dáno přímo Věčným.

Ducha, který neumírá, ducha osvobozeného od všech časných zákonů, vší nemoci, každého meteorologického kataklysmatu a nebezpečí pocházejí­cího od lidí; ducha, stvořeného, aby se navrátil ke svému Prameni, vlast­nil ho a věčně se z něho radoval…

Je to duše, která odlišuje člověka od zvířete. To duše zbožšťuje člo­věka a staví ho nad všechny stvořené bytosti; to ona ho proměňuje v boha-krále schopného vládnout, ovládat se, chápat, učit a starat se. To pro­střednictvím duše se člověk podílí na oblasti božského; jak svým původem, tak svým budoucím určením…

To duše dává člověku právo říkat Bohu: »Můj Otče«.

To duše proměňuje člověka v živý chrám Ducha Božího.

To duše činí ze stvoření člověka nejdokonalejší dílo Vesmíru.

Mohlo by se tedy říci: - Hle, to tedy s člověkem, s člověkem spra­vedlivým, se dospělo na nejvyšší stupeň žebříku, k nejvyšší notě této bož­ské písně, k dokonalosti tvořivé dokonalosti. Ne. Toto všechno je stvoření vesmíru smyslů, proces procesu, spojení mezi stvořením přirozeným a stvořením nadpřirozeným. Ale dosud to není Dokonalost.“

Na tomto místě Ježíš ve svém komentáři přidává k původnímu Mojžíšovu recitativu Genese ještě něco navíc, řekli bychom, že to nejvýsostnější, a tak nám ho dovršuje. I když se to vymyká z vlastního obsahu stvořitelského re­citativu, uvedeme kvůli úplnosti i tuto část jeho komentáře:

„Dokonalost, to je Ježíš. Dokonalost, to je Kristus, Člověk - Bůh. Dokonalost, to je Syn Boha a Člověka, Ten, který pro Božství má pouze Otce, a pro Lidství pouze Matku. Ten, který do oděvu těla uzavřel dvě Přirozenosti.

Jedině v Ježíši je úzce spojena přirozenost božská a lidská. V něm, Synu Člověka, je reprezentováno, jako v každém člověku, všechno smy­slové stvoření. V něm je reprezentován i nadsmyslový vesmír: duchovní při­rozenost. V něm je konečně reprezentován Nestvořený, Věčný: Bůh, ten, který je, aniž byl kdy zplozen. Ten, který plodí bez jakékoliv jiné operace než operace své lásky.“

Nuže, toto je ona skutečná Boží Evoluce, velkolepá, vznešená, úžas­ná tvůrčí symfonie stále bohatější a duchovnější.

A ona biologická evoluce našich současných vědeckých ideologů a racionalistických teologů? Srovnání nechť si učiní čtenář sám. Nutně si uvě­domí, že tato lidské teorie není ničím jiným, než přízemní, dokonale uzemněnou napodobeninou původní vznešené Poémy. Ničím jiným než pokřiveným zrcadlem, jež Satan nastavil pyšným lidským duchům.

 

Časnost a věčnost

A na závěr ještě několik poznámek.

Povšimněme si spolu se sv. Basilem: „Je-li počátek času nazýván je­diný den spíše než první den, je to proto, že Písmo sv. si přeje ustavit je­ho příbuznost s věčností.“ Jediný den totiž nemá počátek, jen konec. Obdobně i sedmý den sice začíná, ale nekončí. Tak je Stvoření v čase zasazeno do rámce věčnosti, do které čas prolíná bez přesného ohraničení prvního a se­dmého dne.

Dále si povšimněme, že podle staré církevní tradice je tento stvořitel­ský týden analogií pro celé lidské dějiny.

Svatý Bonaventura k této otázce ve svém díle Breviloquium, v kapi­tole věnované vytvoření fyzické přírody, říká:

„Bůh mohl toto všechno přinést v průběhu jediného okamžiku. Místo toho zvolil jednat v čase, a krok za krokem, a to ze tří důvodů: Zaprvé, by­lo třeba, aby byla jasně a zřetelně manifestována jeho moc, moudrost a dob­rota; zadruhé, bylo třeba, aby bylo zdůrazněno, že jednotlivým dnům či ča­sům odpovídají určité operace; zatřetí, následnost dnů měla prefigurovat všechny budoucí věky.“

Staří církevní otcové měli ve zvyku zdůrazňovat i tuto formu aplikace šesti stvořitelských dnů, přičemž každý den Genese považovali zajedno tisíciletí lidských dějin. Tak určovali budoucí stáří lidských dějin v rozmezí těchto analogických šesti tisíc let. Zde např. sv. Ireneus Lyonský, který o té­to věci v poslední kapitole své slavné knihy Proti herezím píše:

„Neboť kolik dní zabíralo stvoření světa, tolik tisíciletí bude obsahovat jeho celkové trvání. Proto kniha Genese říká: »Tak byla dovršena nebesa a země a jejich veškerá rozmanitost. Šestého dne tedy Bůh dovršil dílo, jež konal, a sedmého dne si odpočal od všeho díla, jež předtím vykonal.« Toto je současně sdělení o minulosti, tak jak se odehrála, ale i proroctvím bu­doucnosti: ve skutečnosti, je-li jeden den Páně jako tisíc /ef (viz II Petr 3, 8) a bylo-li stvoření dovršeno v šesti dnech, je jasné, že k naplnění věcí se dojde v šestitisícím roce.“

Starým církevním otcům byly lidské dějiny naplňováním času a smě­řováním k určitému eschatologickému cíli, byť o místě dovršení dějin ono­ho sedmého dne - zda zde na zemi, či až ve věčnosti, se vedly často bouř­livé diskuse.

Je snad největším hříchem ideologů teorie evoluce, že v lidstvu jako celku, a to včetně křesťanů, zničili toto pojetí naplňování dějin a jejich es­chatologického vyvrcholení, když vytlačili tuto koncepci šesti stvořitelských dnů a jejich analogie - šesti tisíciletí - oněmi miliardami let, jež údajně svět potřeboval ke své evoluci.

Tak jsme dnes v absurdní situaci, že na rozhraní 6. a 7. tisíciletí, a te­dy při samém vstupu do Sedmého dne, během něhož dojde k eschatolo­gickému naplnění času, těmto věcem nevěříme, neboť silám Zla se nám je podařilo dokonale zastřít.

Jak uzavřít? Ve své rozpravě, která se nám protáhla na celých šest čí­sel našeho časopisu, a v které jsme se snažili dokončit některé myšlenky, rozvedené už dříve v naší publikaci Věda a víra z roku 1990, jsme snesli množství důkazů o tom, že teorie biologické evoluce je neplatná a že v důsledku toho i ona obrovská časová údobí, která by si ke své realizaci nut­ně vyžádala, jsou pouhou teoretickou a ničemu ve skutečném světě ne­odpovídající domněnkou.

Všechno nás tedy opravňuje navrátit se k tradičnímu biblickému da­tování, počítajícímu ne s miliardami, ale s pouhými tisíci let, tak jak to ješ­tě v 19. století bylo obecně přijímáno a učeno.

    Biblická chronologie, v minulosti zpracována mnoha teology, v zása­dě vychází ze tří překladů Písma Svatého - a to z překladu řeckého (tzv. Septuaginty, čili překladu sedmdesáti), překladu samaritánského a překladu latinského, pořízeného sv. Jeronýmem a zvaného Vulgáta. Jednotlivé pře­klady vykazují v chronologii menší rozdílnosti, nicméně Vulgáta byla círk­ví prohlášena za autentický a ověřený překlad, a proto z ní uvedeme ně­kolik základních údajů, tak jak to církví bylo ještě donedávna učeno:

 

Podle Vulgáty

roků od počátku světa

roků před nar. Kr.

Stvoření světa

1

4004

Potopa

1656

2348

Abrahamovo nar.

2008

1996

Exod

2513

1491

Založení chrámu

2993

1011

Nar. Ježíše Krista

4004

1

Podle Th. Bruntona - „Chronologie Universelle“

 

           Z této tabulky vyplývá, že od stvoření světa do narození Ježíše Krista uplynula zhruba čtyři tisíciletí; připočítáme-li k nim ony dva tisíce let křes­ťanské éry, které jsme právě dovršili, dostáváme se k počtu šesti tisíc let.

Šest tisíc let… Nepotvrzuje se nám tak, a to prostřednictvím vědy, ona analogie se šesti stvořitelskými dny, o níž hovoří tolik církevních otců? A ne­připomíná se nám tak, že právě vstupujeme do sedmého dne, onoho dne, který má být posvěcením Boží Tvorby?

Docela přirozenou cestou jsme tak dospěli k potvrzení názorů o es­chatologickém dovršení dějin, které odjakživa v církvi byly drženy, byť tlu­meny a často i posmívány.

Naši rozpravu tak můžeme uzavřít vyslovením přesvědčení, že věda, zbavená svých ideologických teorií, namířených od samého počátku pro­ti základním křesťanským pravdám, nám pomáhá hlouběji pochopit nejen zákony Boží Tvorby, ale i její smysl, cíl, a tedy i naše dějinné poslání a je­ho dovršení.

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář