Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bojoval jsem pro Království

30. 3. 2009

V prvním čísle našeho časopisu jsme přinesli ukázku z románu Rudý kůň od italského spisovatele Eugenia Cortiho. Mezitím v nakladatelství L'Age ďHomme vyšla loni kniha rozhovorů, které s Cortim vedla Italka Paola Scaglionová, a to pod názvem Parole ďun romancier chrétien - Slova křesťanského spisovatele. Z této knihy uvádíme aspoň několik úryvků, které čtenáři doplní obraz o tomto nevšedním, po výtce katolickém a politicky nekonformním spi­sovateli, vždycky usilujícím o vyjádření pravdy bez jakékoliv přetvářky, a pro­to u oficiálních médií zcela nepopulárním a umlčovaném - a to i ve svobod­ném světě Západu. Corti je živým svědectvím o tom, že nebyli jen systematicky umlčováni protirežimní spisovatelé v komunistických zemích, ale že obdob­ná situace byla a dodnes je i na Západě.

Corti své čtenáře přímo fascinuje právě tímto hledáním pravdy; tu lze po­ciťovat v každé epizodě, v každé větě. Nic zde není nakašírováno, stylizováno, zkresleno; všechny děje a události jsou hodnoceny z vyššího duchovního, ry­ze katolického hlediska.

Ve svých rozhovorech se Scaglionová Cortiho především otázala, jaká by­la jeho největší životní zkušenost. Eugenio Corti odpověděl bez váhání:

„Válka, zejména oněch dvacet osm dní ústupu z Ruska.“ Ony strašlivé dny a noci zoufalých pochodů ve sněhu a ledu, za kterých byl mladý podporučík Corti konfrontován s vědomím své nepatrnosti.

Jemu a několika dalším se z tohoto pekla podařilo uniknout. Ale on si přitom uvědomil, že zkušenost, kterou tam prožil, nesmí pominout mlčením: „Byl jsem uchráněn, abych svědčil.“

A tato Cortiho svědectví padají na úrodnou půdu a mají u čtenářů vel­ký úspěch, byť nejsou propagována halasnou reklamou velkých nakladatelů a kritiků, a to ani katolických. Jsou vášnivě čtena lidmi vzdělanými i prostými, neboť ukazují skutečný život a pravou tvář zla. A tím největším zlem je pro Cortiho komunismus.

Scaglionová se mezi jiným Cortiho otázala i na to, jak ve svém životě re­agoval na dlouhou historii jeho záměrného opomíjení literární veřejností. Překvapilo ji, že Eugenio Corti o těchto bolestných věcech dokáže hovořit zce­la klidně: - Tak tedy žádná lítost nad stále oddalovaným úspěchem?

„Žádná. Ostatně úspěch je slovo, které nepatří do mého slovníku; pro způ­sob, jak pohlížím na věci, má jen podružný význam. U mne platí jen to, být na správné straně v boji mezi Dobrem a Zlem. A co se týče uspokojení, které bych měl z většího šíření svých děl… inu, snadno páchám hříchy pýchy: Úspěch by mi byl nepochybně škodlivý. A pak, jsem tomu tak zvyklý, už se nerozčilu­ji. Ostatně v této souvislosti musím myslet na hrozný příklad nekonformních spisovatelů v SSSR a zemích Východu: V prvním období komunismu platili svým životem, byli systematicky eliminováni… Zatímco já jsem v podstatě mohl psát vždycky. Je pravda, že kdyby mé práce byly zveřejňovány velkým tiskem, vy­produkoval bych mnohem více. Ve skutečnosti psát, když se ucházejí o vaši spo­lupráci nebo vaše díla, je jednou věcí, aleje docela jinou věcí, když nejprve napíšete text, a teprve potom hledáte, kdo by vám ho otiskl.

Nikdy si nejsem jist, zda to, co napíšu, bude skutečně otištěno. Toto mi nicméně dovolovalo, že jsem se mohl daleko více věnovat svým románovým dílům a dvěma knihám esejů… Jsem stále připraven, abych se v krajním pří­padě stal svým vlastním vydavatelem se »směšnými« náklady. Ale až dosud to­ho nebylo zapotřebí. Zde také zasáhla Prozřetelnost.“ Přesto u tohoto muže, který se dovedl ovládat s moudrostí, jakou přináší jen víra, podotýká Scaglionová, je přítomna lítost z neuskutečněného snu. Zajisté to není sen o slávě, neboť Corti o svých knihách hovoří tak, jako by patřily někomu jinému:

„Samozřejmě, v průběhu let jsem doufal, že se budu moci spoluúčastnit každodenního boje idejí a že budu moci uplatnit ve svém světě, to znamená ve světě katolickém, některé představy o velkých problémech, které postup­ně vyvstávaly: toto se nestalo. Pro svou izolaci jsem nemohl zasahovat, kde by to bylo okamžitě užitečné, říkat něco s autoritou.“

Scaglionová si povšimla, že ve všech Cortiho dílech je neustále přítom­na Nebeská Matka. V jeho deníku z ústupu je Maria zpřítomňována a oslovována se zvláštní naléhavostí. To do jejích rukou mladý důstojník, vyčerpaný zimou a bojem, vkládá o Vánocích 1942 svou budoucnost a činí slib. Toto rozhodnutí ovlivní celou jeho další existenci:

„Protože jsem už nespoléhal na sílu své vůle, neučinil jsem opravdové za­svěcení, ale angažoval jsem se prostřednictvím určitého slibu: Vyváznu-li, ce­lý svůj život povedu v závislosti na onom versetu Otčenáše, který říká: »Přijď Království tvé«.

Když jsem tam dole, v obklíčení viděl, jak se Němci a Rusové masakrují tak zvířecím způsobem, mnoho jsem se napřemýšlel o Otcově Království, to znamená o Království bratrské lásky mezi lidmi. V Božím Království - Království Lásky, ale také Pravdy - jsem dával přednost Pravdě, a to právě ve vztahu k Pravdě jsem orientoval svůj život.“

A Scaglionová shrnuje: - Po životě plném bojů proti vládnoucí kultuře - v očích světa prohraných - bychom čekali, že se setkáme s unaveným mu­žem, zbaveným odvahy, či aspoň zatrpklým z triumfu toho, co nazývá „kultu­rou lži“. Není tomu tak. Voják - spisovatel je neuvěřitelně rozjasněný:

„Nejsem ani unaven ani netrpím úzkostmi. Jsem ve válce! Samozřejmě v určitých okamžicích mohou protivníci vítězit, ale v této konfrontaci dvou ob­cí, o nichž hovoří svatý Augustin, naše hodina nastane. Jsem přesvědčen, že má díla se ukážou opravdu jako užitečná. Za jistý počet let, nevím za jak dlouho. Jistě už nebudu na zemi, až tato laická kultura, která zamezuje svobodným hla­sům, aby se vyslovily a pravda mohla usměrňovat běh věcí, konečně ztrosko­tá; tak jako už ztroskotaly ony avantgardy, nacistická kultura, komunistická kul­tura. Prozřetelnost se ostatně stará i o pouhé stéblo slámy: V bitvě pro Království budou mé knihy užity v okamžiku, který ještě nepřišel, ale který přijde. V kaž­dém případě voják musí bojovat.“

 

Vybral a přeložil -fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář