Jdi na obsah Jdi na menu
 


V ruském táboře smrti

31. 5. 2009

Otec Arsenius (1893-1973), původně známý historik uměni Petr Andrejevič Strelcov, autor četných knih a článků o ortodoxním umění v Rusku, vstou­pivší později do kláštera, byl po dvakrát vězněn ve speciálních sovětských táborech, podruhé v letech 1939 -1958 v táboře smrti, z něhož se už nevycházelo a který byl úplně odříznut od vnějšího života. Otec Arsenius zde prožil mnoho ne­obyčejných událostí, které jeho spoluvězni zapsali; vzniklo tak několik samizdatů, později vydaných tiskem. Uvádíme jeden takový příběh, demonstrující sílu víry a modlitby a připomínající zázračné zážitky, jak je vypověděl ve své knize pamětí z ruských gulagů Josef Terelya.

 

V zimě byl do baráku otce Arsenia přidělen mladý muž. Byl to třia­dvacetiletý student odsouzený na dvacet let, ale dosud neměl s životem v táboře žádné zkušenosti, protože byl do něho poslán rovnou z jednoho moskevského vězení.

Sotva se dostal do tábora smrti, ihned přišel do styku s „kriminální­ky“ (tj. s obyčejnými nepolitickými zločinci). Jeho oděv byl dosud zacho­valý, protože ve vězení strávil teprve několik měsíců, a tak si kriminálníci, vedení jistým Ivanem Hnědkou, řekli, že se jeho šatů zmocní.

Staří vězni tábora věděli, že odporovat jim by byl váš okamžitý konec.

Všechny šaty mladého muže vyhrál Ivan Hnedka. Přistoupí k němu tedy a řekne mu: „Shoď to všechno, můj příteli!“ Mladý muž, křestním jménem Alex, odmítne svléknout svůj oděv. Ivan Hnedka se tedy rozhod­ne, že z toho udělá divadlo. Začne se chlapci vysmívat a zasazovat mu tvr­dé rány. Alex se snaží vzdorovat a brání se. Ale teď už celý barák ví, že bu­de ubit k smrti. Všichni sedí a dívají se…

Otec Arsenius neviděl počátek scény, protože právě na druhém konci baráku skládá ke kamnům polena. Náhle si uvědomí, že se něco děje: že Ivan se chystá Alexe zabít. Alex si zoufale kryje rukama obličej, zatímco Ivan ho mlátí a rozbíjí mu ho systematicky zasazovanými údery. V té chví­li otec Arsenius položí polena ke kamnům, klidně přijde k místu boje a před překvapenýma očima všech přihlížejících uchopí Ivana za paži. Ivan je překvapen a rozzuřen - kněz zasahuje do bitvy, a tak zemře i on. Ivan beztak otce Arsenia nenávidí, ale ze strachu před ostatními v baráku se ho dosud nikdy nedovolil dotknout, teď však má opravdový důvod, aby ho zabil. Přestane Alexe bít a řekne: „O.K. pope, to je konec pro vás oba dva. Napřed pro studenta a pak pro tebe.“ V rukou se mu objeví nůž a chce se vrhnout na Alexe.

Ale co se nestane? Tichý a slabý otec Arsenius se náhle vzpřímí a ude­ří Ivana do paže tak silně, že mu nůž vypadne z ruky. Pak do Ivana strčí, ten klopýtne a upadne a tváří narazí rovnou na roh pryčny. Otec Arsenius zatím přistoupí k Alexovi a řekne mu: „Aljošo, jdi si umýt obličej, už se tě nikdo nedotkne.“ A potom se vrá­tí ke své práci, jako by se nic nestalo.

Všichni jsou z toho na smrt překvapeni. Ivan vstává, ale kriminálníci k tomu neřeknou ani slůvko. Došlo jim, že Ivan před celým barákem ztra­til prestiž.

Aljoša má obličej docela rozbitý, ucho natržené, jedno oko úplně za­vřené, druhé rudé a zateklé. Všichni mlčí. Předpokládají, že to znamená konec pro oba dva - otce Arsenia i Alexe. Kriminálníci je zmasakrují.

Ale věci se obrátí docela jinak. Kriminálníci považují jednání otce Arsenia za odvážné a statečné. Vždyť zatímco všichni měli z Ivana strach, otec Arsenius se nebál, přestože Ivan držel v ruce nůž. Takové muže, kteří se nebojí, mají kriminálníci v úctě.

Druhý den ráno jdou všichni do práce. Když se však vězni večer vrá­tili, náhle do baráku vpadne dozorčí důstojník se strážnými.

„Pozor!“ zakřičí. Všichni muži vyskočí ze svých pryčen.

„Vězni 18.376 a 281 na 48 hodin do nápravné jednotky číslo 1 - beze stravy a pití, za přestoupení táborového řádu pro vyvolání rvačky!“ křičí důstojník. Ivan je tedy udal u táborového vedení.

Nápravná jednotka č. 1 je malý domeček při vstupu do tábora. Uvnitř jsou různé cely- samotky; je tam také cela pro dvě osoby. Má úzké prkno sloužící za lůžko. Toto prkno je jen 50 cm široké, přitom cela měří jen 70 x 180 cm. Podlaha a zdi jsou obloženy kovovými pláty.

Venku je 27 °C pod nulou a tak silný vítr, že se až zaráží dech.

Osazenstvo baráku ví, že rozkaz znamená jistou smrt. Otec Arsenius s Alexem nebudou moci se neustále pohybovat, a tak do dvou hodin zmrz­nou. Dosud nikdo nebyl do nápravné jednotky poslán za takového mrazu. A ti, kteří pobyt v ní přežili, po celých 24 hodin skákali, aby se uchránili před zmrznutím. Přestanete-li skákat, zmrznete. Jenomže teď je 27 °C pod nulou, otec Arsenius je starý člověk, Alex zraněný, a k tomu jsou oba vyčerpaní.

Strážní se chopí obou mužů a strkají je ven z baráku. Ivan Hnedka svěsí hlavu. To ho už zachvacuje strach, protože si uvědomuje, že za toto prozrazené udavačství ho jeho vlastní kumpáni zabijí.

Otec Arsenius a Alex jsou odvlečeni do nápravné cely a vhozeni dovnitř. Oba padnou na zem a udeří hlavou o zeď. Uvnitř je tma. Otec Arsenius vstane a řekne:

„Tak jsme tedy tady. Bůh nás přivedl, abychom byli spolu. Je zima, Aljošo, a kolem nás je kov.“

Zachvacuje je chlad a svírá jim plíce. Zamřížovaným okénkem vrhá dovnitř měsíc trochu své mléčné záře.

„Zmrzneme, otče Arsenie!“ zanaříká Alex. „To kvůli mně zmrzneme. Musíme stále skákat, ale to 48 hodin nedokážeme. A ani tady není místo, vždyť se ani nemůžeme pohnout. To je nelidské, kdyby nás aspoň zastře­lili! Proč nic neříkáte, otče Arsenie?“

„Modlím se k Bohu, Aljošo.“

„K čemu se modlit, když umrzneme?“

„Jsme zde docela sami, Aljošo, během těch dvou dnů sem nikdo nepřijde. Budeme se modlit. Poprvé nám v tomto táboře Bůh umožnil, že se mů­žeme modlit nahlas. A tak se budeme modlit - a ostatek bude Boží vůle!“

Alex, stále více mrznoucí, je přesvědčen, že otec Arsenius se po­mátl. Ale ten stojí, křižuje se a pokojně pronáší nějaká slova. Alexovi tuh­nou ruce a nohy a už ztrácí o všechno zájem.

Pojednou rozezná zřetelně, co otec říká, a pochopí, že je to modlitba. V kostele byl jen jednou, ze zvědavosti, vždyť nikdo z jeho rodiny v Boha nevěří. On sám je členem Komsomolu. Navzdory své strnulosti a bolesti z ran však slova otce Arsenia začne jasně chápat:

„Ó Pane Bože, smiluj se nad námi, hříšníky! Ó Bože, plný milosrden­ství! Pane Ježíši Kriste, pro své nevýslovné milosrdenství nás zachraň, sli­tuj se nad námi a vzdal od nás tuto krutou smrt, protože v Tebe věříme.“

Každé slovo modlitby je prostoupeno láskou, nejhlubší důvěrou v božské milosrdenství a neochvějnou vírou v Boha. Alex začne slovům modlitby naslouchat pozorněji. Nejprve je z toho zmatený, pak však po­stupně chápe. Modlitba zklidňuje jeho duši, snímá z něho strach ze smrti a spojuje ho se starým mužem stojícím vedle něho. Alex začne slova mod­litby po otci Arseniovi opakovat. Celé tělo má ztrnulé a trpí strašnou zi­mou, ale náhle zima, strnulost těla, bolest po ranách, strach mizí.

Celu naplňuje hlas otce Arsenia, ale je to ještě cela? Alex se vzrušeně obrací k otci Arseniovi. Kolem něho je všechno proměněno. Cela je pojed­nou větší, měsíční svit zmizel. Je zde jasné světlo a otec Arsenius je oděn do bílého lesklého ornátu, jeho ruce jsou pozvednuty a on sám se modlí zvučným hlasem. Ta slova jsou pojednou snadná k pochopení a důvěrně pronikají Alexovi rovnou do duše. Alex už necítí žádnou úzkost, ani bo­lest, ani strach, jen touží být zajedno s těmito slovy, chápat je a připomínat si je po celý život. Modlitba naplňuje celou Alexovu bytost. Alex povstává a modlí se s otcem Arseniem. Je teplo, dýchá se snadno, jeho duši zapla­vuje radost a jistota, že Bůh existuje. Cítí ho ve své duši. Občas si Alex ří­ká, že už možná jsou oba dva mrtvi, ale otcův pevný hlas a jeho přítom­nost ho vracejí do skutečnosti. Není schopen říci, jak dlouho jsou už zde…

Pojednou někdo kopne do dveří, zarachotí zmrzlý zámek a venku se ozvou hlasy. Alex otevře oči. Otec Arsenius se dosud modlí. Zářivé světlo pohasíná a v cele se setmí a rozhostí se chlad.

Přichází velitel tábora, lékař a několik dalších osob.

„Žijí? Jak zde mohli přežít dva dny?“ táže se udiveně velitel.

„Jsme živí, pane,“ říká otec Arsenius. Všichni na něho hledí s údivem.

„Co vás udrželo v teple?“

„Naše víra v Boha a modlitba“, odpovídá otec Arsenius.

 

Zkráceně z Alexandrových pamětí zveřejněných v Le Cep N°12/2000 přeložil -fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář