Jdi na obsah Jdi na menu
 


Případ Anneliesy Michelové

9. 3. 2009

Když 1. června 1976 zemřela v německém Klingenbergu na břehu Mohanu studentka pedagogiky Anneliesa Michelová (nar. 1952), lékař odmítl jejímu otci vy­stavit úmrtní list, neboť měl podezření, že smrt nenastala za přirozených okolnos­tí. Dívka měla v obličeji a na končetinách poranění a byla velice vyhublá. Téhož dne volal na státní právní zastupitelství kněz a upozornil, že dívka byla posedlá dé­mony a byl nad ní vykonáván exorcismus. Brzo byly známy další okolnosti: Lékaři sice pevně stanovili, že se iedná o případ epilepsie, rodiče však byli přesvědčeni o tom, že jejich dcera je posedlá ďáblem. Na jejich žádost dal biskup z Würzburku Dr. Josef Stangl oficiální svolení k tomu, aby byl uskutečněn exorcismus, a jmeno­val k tomu dva kněze. Exorcismus byl prováděn po mnoho měsíců až do Anneliesiny smrti. Navzdory vážnému stavu dívky a jejímu zhubnutí bylo opome­nuto poskytnout jí lékařskou pomoc, a tak jí zachránit život.

Toto asi bylo obsahem četných zpráv v hromadných sdělovacích prostředcích, které z případu rázem učinily senzaci dne a využily ho k tažení proti katolické círk­vi, kterou obvinily ze středověkého tmářství. Vždyť kdo by dnes - ve století vědy a techniky věřil v ďábly! Několik málu hlasů, které se odvážily vyslovit opačné mí­nění, bylo přehlušeno. Rozvinula se mohutná veřejná debata, ve které se, žel, mno­zí katoličtí duchovní postavili na stranu moderního "osvícenství". Zejména biskup z Essenu se jasně vyslovil, že se jedná o pověru. Posléze se od případu distancoval i sám biskup z Würzburku, ale bylo už pozdě - byl veřejně odsouzen mnoha osví­cenými hlasy, zejména skupinami právníků.

Nakonec věc dospěla tak daleko, že rodiče a oba kněží - exorcisté byli obža­lováni ze spoluviny na Anneliesině smrti, důkladně psychiatricky vyšetřeni a v ro­ce 1978 odsouzeni k podmíněnému trestu a peněžní pokutě. Proces byl opět sen­zací dne a shlédlo ho na 50 milionů diváků.

Případ tím však nebyl uzavřen. Pečlivě byl zkoumán několika odborníky, kte­ří o něm vydali řadu publikací, jednoznačně prokazujících, že se v Anneliesině pří­padu jednalo skutečně o posedlost démony.

Objevilo se, že Anneliesa Michelová byla neobyčejně čistým a hluboce du­chovně žijícím děvčetem, opravdovou omilostněnou duší. Jejím vzorem byla ně­mecká novodobá mystická Barbara Weigandová (1845-1943) a sama si psala du­chovní deník, z kterého vysvítá, že k ní promlouval Ježíš a Maria. Dokonce se zjistilo, že byla stigmatizována a že se stala vědomou oběti za nápravu tohoto světa.

Stav posedlosti si zcela jasně uvědomovala: začal se u ní projevovat už od zá­ří roku 1968 v jejích 16 letech: jednou ve vlaku ji přepadla náhlá nevolnost a v no­ci nemohla usnout, náhle ji stiskla do pevného sevření nějaká tajemná síla, takže se nemohla ani pohnout; měla strach, že zemře, ale po chvíli tlak ustal. Obdobná situace nočního ochromení se opakovala asi po roce; tehdy ji matka odvezla na neurologické vyšetření ke dvěma specialistům, ti však shledali Anneliesu zcela zdravou.

Pak začala trpět krčními bolestmi, onemocněla tuberkulózou a musela se lé­čit v horském sanatoriu. Zde se opět jednou v noci dostavil onen úděsný zážitek tí­že a ochromení těla. Ale jindy při modlitbě růžence se dostavily i první zážitky ex­táze.

Po návratu ze sanatoria byla pod stálou lékařskou kontrolou. Onen stav tíže se opakoval; lékaři stanovili, že se jedná o epilepsii. K tomu se v roce 1973 přida­ly další znepokojující úkazy. Začala kolem sebe vídat rohaté pitvory (Fratzen) a sly­šela hlasy, které jí předpovídaly, že bude zatracena. Matka už začala tušit, že jde o nadpřirozené jevy, a proto se rodina ještě zaníceněji modlila svůj každovečerní růženec, Anneliese však nic nepomáhalo. Měla děsivé pocity šedi a opuštěnosti. Později svěřila exorcistovi otci Renzovi, že to byly stavy, jaké asi, samozřejmě umoc­něně, prožíval Ježíš na Kalvárii. K tomu se přidalo našeptávání, aby se pokusila o sebevraždu.

Po maturitě měla navštěvovat vysokou školu pedagogickou ve Würzburku, ale odmítala to:

„Nemohu v tomto stavu studovat. Jsem nepřetržitě deprimovaná a k tomu ne­ustále přicházejí ony pitvory," vypověděla rodičům. Lékaři prohlásila:

„Často vídám pitvory… je ve mně ďábel, je ve mně veliká prázdnota…“ Doktor si prostě s případem nevěděl rady. Dívka měla brát uklidňující prostředky, tabletky však vidění pitvorů nezahnaly. Rodiče se proto obrátili na kněze, zda se nejedná o posedlost; ten je však odporučil zase k odbornému lékaři…

Anneliesa přece jen odjela na studia do Würzburku, kde spala v katolických kolejích. Brala stále uklidňující tablety, nicméně stále měla svá děsivá vidění pitvo­rů a její stav se horšil, protože se zde cítila osamělá. Situace se však brzo změnila, neboť se na jednom tanečním večírku, kam ji důrazně pozvaly její kolegyně, se­známila s mladým studentem - Petrem; oba mladí lidé se do sebe rázem zamilova­li. Anneliesa se změnila a připadala jako normální moderní děvče. Po dvou měsí­cích se však s Petrem chtěla rozejít a na jeho naléhání se mu přiznala, že má těžké deprese. Petr ji přiměl, aby šla na důkladné vyšetření. Znovu byla stanovena dia­gnosa: epilepsie. Léčili ji tedy na ni, ovšem bezvýsledně.

Konečně Anneliesa Petrovi doznala, že občas pociťuje i strašlivý zápach, na­čež se objeví démoni. Petr, který byl věřící chlapec, se nevzdal a pokusil se převzít iniciativu. Anneliesa na něm začala být závislá; její stav se však na jaře 1974 zhor­šoval, a proto začala navštěvovat jednoho venkovského faráře - otce Ernesta Alta: po rozhovoru s ním, modlitbách a kněžském požehnání se jí vždy ulehčilo.

V roce 1975 se krize prohlubovala, Anneliesa pociťovala stavy hlubokého smutku, strachu ze smrti a zatracení a ztratila chuť k jídlu. Přestala chodit do kos­tela, na koleji jedné přítelkyni vytrhla z ruky růženec a odhodila ho do kouta a roz­lila láhev s vodou ze San Damiana. Nemohla pokleknout. Modlitby a žehnání otce Alta už nepomáhaly; v jeho přítomnosti se rozplakala a křičela úzkostí; když se v duchu nad ní modlil exorcismus, vzdorně vyskočila a roztrhala růženec. Kněz vo­lal ihned rodičům, aby pro ni přijeli.

Anneliesa doma ulehla, neboť jí nohy úplně strnuly, takže chodila jako o ber­lích. Nebyla vůbec schopna se modlit a to ji rmoutilo nejvíce. Po celé týdny nevy­šla z domu. Rodiče žádali biskupa o exorcismus, protože posedlost byla už zcela zřejmá.

Anneliesa prožívala hrůzné stavy: zachvácena horečkou ve dne v noci bloudi­la bez oddechu domem, zvířecky skučela a s neobyčejnou silou poskakovala jako kůzle, pak upadla na zem a ležela jako mrtvá. Nabyla neobyčejnou sílu. Měla zá­chvaty dušnosti. Trpěla strašlivou horkostí a hledala, jak ji utišit: Válela se ve skle­pě v uhelném prachu, nořila se do škopku s ledovou vodou, trhala se sebe šaty a na­há běhala po domě. Když někoho líbala, stáhl se její obličej do výrazu nenávisti.

Život se jí stal nesnesitelný. Nicméně věrný Petr přijel a pomáhal rodině zvlá­dat tyto situace, jak mohl. Z Frankfurtu přijel otec Rodewyk, známý démonolog, a prohlásil, že se skutečně jedná o posedlost. Dokonce určil, že hlavním démonem je Jidáš, o čemž měla svědčit touha každého líbat s nenávistným výrazem tváře a skutečnost, že Anneliesa měla velké obtíže s přijímáním, neboť nemohla po­lknout svatou hostii. Spolu s otcem Altem a několika dalšími kněžími stanovil, že exorcismus podle Rituále Romanům je bezpodmínečně nutný.

Od biskupa byl konečně získán souhlas. Prováděním exorcismu byl pověřen převor kláštera salvatoriánů, otec Arnold Renz, misionář navrátivší se z Číny, kněz vynikajících duchovních vlastností, který s vymítáním démonů už měl zkušenosti.

24. září 1975 došlo v domě Michelových k prvnímu z dlouhé řady exorcismů, z nichž poslední skončil 30. června 1976, den před Anneliesinou smrtí. Byli mu vedle několika kněží a přátel přítomni rodiče, dvě ze tří Anneliesiných sester a Petr. Při tří a půlhodinovém sezení se Anneliesa zprvu chovala klidně, po pokropení svě­cenou vodou se začala vzpírat, kousat atd. Museli ji držet tři muži. Prohlásila, že démon jí sedí v zádech, takže nemůže ležet. Užívala vulgární výrazy, kňučela jako pes. To všechno byly úkazy, svědčící jasně o posedlosti.

Od druhého exorcismů, konaného za čtyři dny, se vše natáčelo na zvukový pá­sek, takže průběh všech exorcismů až do konce je dokonale zdokumentován.

Exorcista otec Renz se pustil do nesmírně obtížného a namáhavého boje; při druhém sezení se mu podařilo zjistit, že do Anneliesy vstupuje šest démonů, a zjis­til i jejich jména: jedním z nich byl skutečně Jidáš. Démoni si s exorcistou přímo pohrávali: neustále se mu ústy Anneliesinými vysmívali a nad tím vším se ozývaly její zoufalé výkřiky a úzkost z toho, že bude zatracena, duněly rány a posedlá se stá­vala čas od času agresivní. Přesto postupem doby exorcista démony trpělivě začal zatlačovat do obrany a zdálo se, že brzo dojde k jejich vyhnání. Během října démoni přiznali, že na konci měsíce musí Anneliesu opustit.

31. října 1975 se odehrála opravdová mnohahodinová bitva, která skončila před 11. hodinou večer postupným úplným vyhnáním všech démonů, z nichž po­slední, Lucifer, vzdoroval nejvíce. Anneliesa jako by se probudila ze spánku. Všichni plakali a modlili se děkovné modlitby k Panně Marii, v jejímž jménu se exorcismus konečně setkal s úspěchem. Jak začali zpívat děkovnou píseň, ozvalo se zavytí a přihlásil se další démon, v pořadí sedmý, o kterém dosud neslyšeli.

Všichni se tedy radovali předčasně.

Anneliese se nicméně ulehčilo a odjela do Würzburku, kde úspěšně složila předepsané zkoušky. Po jejím návratu domů otec Renz v exorcismech pokračoval. Bitva začala nanovo; byla o to obtížnější, že se Jidáš vrátil. Otec Renz nicméně ne­povolil a v exorcismech neustále pokračoval.

Koncem února 1976 se už čekalo, že brzo všechno skončí. V pašijovém týdnu Anneliesa prožívala při návštěvě kostela hluboké vnitřní prožitky Ježíšova utrpení, čehož mimoděkým svědkem byl Petr, který ji spatřil v extázi.

Po Velikonocích však Anneliesa na kolejích ulehla a navzdory exorcismům po celé hodiny skučela jako zvíře, musela ležet na zemi, nemohla spát, svíjela se v kře­čích, skřípěla zuby, úzkostně křičela, chvílemi se dusila.

7. května 1976 prosila o rozhřešení. Byla převezena domů. Stále ležela. Byla velice neklidná, ubližovala si na těle, nejedla, velice zhubla. Prohlásila, že v čer­venci bude vysvobozena. Exorcismy pokračovaly. Lékaře nechtěla, protože měla strach, že by ji dal hospitalizovat na psychiatrickou kliniku.

27. června dostala silnou horečku.

30. června byl nad ní proveden ještě exorcismus, horečka však nepovolila.

Poprosila o rozhřešení. Dostala je.

Ráno 1. července byla v posteli nalezena mrtvá.

Co si o tomto případu myslet? Leckdo může namítnout, že jeho rozuzlení je příliš kruté a nespravedlivé. Proč to Bůh dopustil?

Především je třeba předeslat, že exorcista otec Arnold Renz nenese na Anneliesině smrti žádnou vinu: při exorcismech postupoval správně, důkladně a tr­pělivě. Smrt nenastala jako důsledek exorcismu, ale zcela nezávisle na něm.

Od případu nemáme ještě dostatečný časový odstup, abychom jeho význam pochopili a posoudili v jeho celistvosti a všech kladných důsledcích, které jednoho dne mohou být ohromné. Dopustil-li Bůh tuto posedlost, nepředvídaně končící smrtí ve 24 letech, pak k tomu zajisté měl závažný důvod. Ten je ostatně dosti zře­telný: Anneliesa, hluboce duchovně žijící dívka, je především typickou duší-obětí, nabízející všechno svoje utrpení za obrácení a nápravu světa. Souběžně s posedlos­tí byla vnitřně oslovována a vedena samotným Ježíšem; byla stigmatizována a pro­žívala Ježíšovo utrpení. I když toužila být vysvobozena, přesto neprotestovala, ale považovala svůj úděl za součást tohoto utrpení za hříšníky. Lze zde tedy zřetelně rozlišit dva plány - plán duchovního života v Ježíši a plán posedlosti, který naplňo­val míru utrpení, a tak byl podřízen plánu duchovního života, byl prostředkem k posvěcení. Ďábel tak byl přinucen pomáhat budovat stavbu svatosti a utrpení, kte­ré působil, mělo velkou výkupnou cenu. To má hlubokou vnitřní logiku.

Vedle toho výjimečnost tohoto případu je přímou výzvou dnešnímu světu, aby se zamyslel nad existencí sil zla v něm operujících. Kdyby Anneliesa nezemřela, pří­padu by si nikdo nepovšiml, zatímco takto byla veřejnost konfrontována s jasnou a prokazatelnou přítomností démonů v tomto světě. Nicméně tento svět se do hlub­ších úvah a rozborů nepustil a předem a zcela povrchně možnost Satanovy exi­stence zamítl jako středověkou pověru; k tomu odsudku se připojil nebo k němu mlčel nejeden katolický duchovní. Tento případ se tak stal velikou zkouškou pro ví­ru samotných katolíků, ale při této zkoušce právě sami katolíci selhali, neboť se ne­dokázali postavit tváří v tvář posměchu ateisticky naladěné veřejnosti. Bylo zapo­třebí odvahy takového otce Arnolda Renze, ostatně ze svého místa vzápětí odvolaného, který neustoupil a dodnes tvrdí jedno a totéž: Satan existuje.

 

Podle F. D. Goodmanové - Anneliese Michel und ihre Dämonen

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét