Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konec utopie

9. 3. 2009

V západní Evropě se dnes hlásí ke slovu celá řada politicky nekonformních intelektuálů, kteří kriticky analyzují dobu a rozkladný proces globalismu, směřující k rozpuštění národů do jednoho hrn­ce „globální vesnice“ a potlačující bohatství křesťanské kultury a společen­ského života barbarským antikulturním primitivismem, jak je importo­ván zejména z USA.

Tito svébytně myslící autoři mají různé životní postoje, ale v kritice se přesto shodují, ať jsou to ateisté nebo křesťané. Liší se ve vidění bu­doucnosti a v možnostech záchrany lidstva, směřujícího se zdánlivou ne­vyhnutelností do globalistické katastrofy. Vybíráme aspoň tři takové chrakteristické názory a vzájemně je mezi sebou konfrontujeme. Českému čtenáři nemusíme připomínat, že autoři takových nekonformních názorů k nám jinak uváděni nejsou a že jejich publikace nejsou ani překládány.

 

Z UTOPIE DO UTOPIE

Francouzská filozofka FLORA MONTCORBIEROVÁ, obeznámená i s moderní, zejména marxistickou ekonomií, ve své knize „Le communis-me de marché, de Vutopie marxisté á V utopie mondialiste“ - „Tržní komunismus, od utopie marxistické k utopii mondialistické“, vydané v roce 2000, ukazuje, že marxistická utopie zdaleka není minulostí, ale je základem, převzatým současnou utopií mondialistickou (světovládnou). Obě utopie mají mnoho společného: Především stejnou násilnickou snahu o celosvětové prosaze­ní, spojenou s hlásáním nesmiřitelného boje proti svým nepřátelům. Ale komunistický je i názor, že základem společnosti je její ekonomický rozvoj.

Dnešnímu tržnímu komunismu nezáleží ani tak na tom, zda je kapi­tál ve státních či finančnických rukách, ale aby bylo lidstvo vyvlastněno jako celek. Aby nikdo nevlastnil nejen velký nemovitý majetek, ale ani své tradiční zázemí, kořeny, rodinu.

Zespolečenšťován tedy není kapitál, ale člověk a způsob jeho života. Jsou ničeny živé společenské struktury tradiční kultury, stejně jako to předtím prováděl sovětský komunismus, ale dnešní metoda je účinnější - zasahuje člověka v jeho nitru a „přetváří“ ho všemi prostředky včetně biologie.

Člověk je unifikován, uniformován, zjednodušován, zvnějškován. Tak podle Montcorbierové vzniká moderní „zombi“ (domorodý přízrak), jakési vyšší stádium onoho kýženého komunistického člověka. První příznaky jsou už zde: Je jím trh-konzum, jehož prostřednic­tvím vzniká „Homo oeconomicus“ - „člověk ekonomický“, stvořenina kapitá­lu. Zjednodušený, vyprázdněný člověk, poslušný cizí vůle, bez osobnos­ti, minulosti, rodiny, atom mezi atomy. S ostatními lidmi se vlastně nestýká, ale pouze se s nimi míjí, nic si s nimi nevypráví, protože jejich osudy jsou stejné a bez historie. Zombi nežije. Je napájen ne přírodní, ale virtuální- umělou realitou, kterou se živí po všechen svůj volný čas z růz­ných komunikačních zdrojů. Kdysi měl vztah k ostatním lidem, rodině, zemi, umění, citovému životu. Teď však tento živý-mrtvý místo dialogu s přáteli a projevu vlastních citů, vloh a názorů je napojen na Internet, aby jeho prostřednictvím anonymně komunikoval s ostatními zombimi.

Situace dosud však není tak jednoduchá, protože velmi mnoho lidí žije v krajní nouzi, trpí válkou, hladem, nezaměstnaností. Tento podíl li­dí neustále vzrůstá, a život je tak ponižován a znehodnocován utrpením a bídou. Vedle toho jsou národy, které se zombifikaci brání. Toto všechno je Montcorbierové důvodem k pochybám, že by zombifikace jen tak snadno dokázala pohltit celý svět.

Na pomoc si k tomuto nesnadnému úkolu proto globalisté zvou své druhy z bývalého totalitního komunismu, osvědčené normalizátory a „vy­chovatele“. Spojenými silami hlásají falešné humanitářství, aby vzápětí vyzývali ke „spravedlivým válkám“ proti všem, kteří odmítají se klanět té­to falešné modle „Humanity“ a milují život, tradici, národ. Klasickým pří­kladem je Irák a Jugoslávie.

Mondialistická utopie na svém pochodu ničí vše, co odporuje jejím záměrům. Drtí opravdového člověka, jeho intimní společenské vztahy, ale i samotnou přírodu. Zdálo by se, že jí nic neunikne, vždyť podle au­torky, která je ateistkou, neexistuje princip nebo ideologie, kterou by ne­bylo možno včlenit do této ekonomické nadvlády.

Je tedy Montcorbierová pesimistkou? Ne tak docela. Své naděje upí­rá k návratu k romantismu „jedinečného člověka“ a ke zpoetizování jeho ži­vota, tak jak to hlásili němečtí básníci Novalis a Hólderlin a jak to vyzná­val německý ateistický filozof Max Stirner, onen známý Marxův protivník. Zde Montcorbierová:

„Jak může být jedinečnost společenským pojítkem? Především pro­střednictvím národa. Národ, to je odlišnost, vlastní kulturní bohatství. Probouzení národností oponujících globalistickým tendencím je toho sou­časným příznakem. A z druhé strany o tom svědčí i boj mondialistů pro­ti národům.“ Je třeba se postavit proti kulturní amerikanizaci, neboť vše­obecnému barbarství lze uniknout jen udržováním vlastní kultury.

Moncorbierová si je ovšem vědoma, že právě tyto tradiční hodnoty jsou na cestě k zániku - a my bychom k tomu dodali, že její řešení při­chází pozdě a je pouhým přáním, ale ne realistickým východiskem - pře­sto se poctivě snaží v uzavřeném okruhu svého myšlení, upjatého vý­hradně k pozemským hodnotám, hledat východisko. Oproti tomu černým pesimistickým úvahám o budoucnosti Evropy a světa naprosto podléhá její ruský souputník Zinovjev.

 

ZRADA ZÁPADU?

ALEXANDER ZINOVJEV je po Ivanu Solženicinovi snad nejzná­mějším ruským emigrantem. Tento filozof a sociolog, který už publiko­val dlouhou řadu velmi četných knih, žil po dvacet let v USA, ale v roce 1999 se programově vrátil zpět do Ruska. Svůj návrat zdůvodnil tak, že už nechce žít na Západě, který zradil svoje poslání a pod vedením USA se přetváří v celosvětovou nadstátní suprastrukturu s vysloveně protide­mokratickým - totalitním charakterem. Tuto situaci rozebírá zejména ve své poslední knize „Velký přelom - sociologie roztroušeného světa“, vydané v roce 1999.

Zde ukazuje, že „proces uniformizace světa nemůže být v dohledné budoucnosti zastaven, neboť demokratický totalitarismus je poslední fá­zí vývoje západní společnosti.“

S vydatným použitím pouček marxisticko-hegelovské dialektiky, v níž byl sám vychován a jíž se dodnes nevzdal, nám vykresluje bezna­dějný proces likvidace národů a států, a posléze i pohlcení samotného člověka západní suprastrukturou:

„Směřuje-li Západ k unifikaci lidstva do jediného globálního agre­gátu, neděje se to pro nějaký abstraktní ideál, ale protože je to nutnou podmínkou k utvoření západní supracivilizace. Aby se tato supmciviliza-ce udržela ve stádiu, kterého dosáhla, ke svému životu potřebuje celou planetu a všechny lidské zdroje.“

„Základní motorická síla velkého přelomu tak spočívá v tvorbě nad-společnosti a v určující roli, kterou na sebe ve vývoji lidstva přebírá.“

„Nadspolečnost lze pak definovat jako agregát, který se projevuje ja­ko dialektická negace předchozí společnosti…“.

„Naše epocha není jen postkomunistická, ale je i postdemokratická. Dnes jsme svědky, jak se ustavuje demokratický totalitarismus, nebo chcete-li, totalitní demokracie.“

„Dnes žijeme ve světě, jemuž dominuje jediná síla, a to prostřednic­tvím jediné ideologie, jediné mondialistické strany. Tato strana se začala utvářet už za studené války, kdy se postupně pod různými formami za­čaly seskupovat nadnárodní suprastruktury jako obchodní, finanční, po­litické a mediální společnosti. Navzdory rozličným sektorům těchto ak­tivit byly tyto společnosti spojeny právě svou nadnárodní povahou. Po pádu komunismu se sjednotily, aby poroučely světu. Západní země tedy sice vládnou, ale současně jsou ovládány, protože postupně ztrácejí svou suverenitu ve prospěch toho, co jsem nazval supraspolečností. Planetární společností…“

„Současná vládnoucí moc drtí suverénní státy. I evropská integrace, probíhající před našima očima, způsobuje zánik pluralismu ve prospěch nadnárodní moci.“ A Zinovjev jasnozřivě a neúprosně rozebírá příznaky tohoto hrozivého stavu:

„Na Západě už neexistuje politická moc, schopná hájit prosté lidi. Existence politických stran je vysloveně formální. Jejich rozdíly se den ze dne stále více smazávají. Balkánská válka byla vším, jen ne demokratic­kou. Dokonce byla vedena socialisty, historicky se stavějícími do opozice proti takovému druhu dobrodružství. I ekologové, také u moci v několi­ka zemích, tleskali ekologické pohromě vyvolané bombardováním NA­TO. Dokonce se neostýchali ujišťovat, že bomby s ochuzeným uranem ne­jsou nebezpečné, ačkoliv sami vojáci, kteří je nakládali, měli speciální kombinézy.“

„I samotná demokracie postupně mizí ze západní společenské orga­nizace. Všude se šíří totalitarismus, protože nadnárodní struktury náro­dům vnucují svoje vlastní zákony. Tato nedemokratická struktura rozka­zuje, postihuje sankcemi, organizuje embarga, bombarduje, vyhladovuje. Finanční totalitarismus je studený. Nezná slitovní ani city. Politické dik­tatury jsou ve srovnání s diktaturou finanční pouhými ubožáky. I uvnitř těch nejtvrdších diktatur existoval určitý odpor. Proti bance není žádná revolta možná.“

„Demokratický totalitarismus a finanční diktatura vylučují sociální revoluci, protože kombinují všemocnou vojenskou brutalitu s finančním planetárním škrcením.“

„Nejvlivnější západní teoretikové a politikové jsou přesvědčeni, že jsme vstoupili do postideologické epochy. Protože pod ideologií si předsta­vují komunismus, fašismus, nacismus atd. Ve skutečnosti ideologie, ona supraideologie západního světa, tak jak se vyvinula v uplynulých padesá­ti letech, je mnohem silnější než komunismus nebo nacionální socialis­mus. Západní občan je otupován daleko důkladněji, než kdy byl sovětský občan prostředky komunistické propagandy. Moc západních masmédií je nesrovnatelně větší… A to není vše: Biograf, literatura, filozofie, všechny prostředky vlivu a šíření kultury v nejobecnějším slova smyslu jdou stej­ným směrem. Na sebemenší popud všichni, kdo pracují v těchto domé­nách, reagují s takovou jednomyslností, že to budí přesvědčení o tom, že tyto rozkazy vycházejí z pramene jediné moci. Stačí, zaujme-li se rozhod­nutí stigmatizovat nějakého Karadžiče nebo Miloševiče či kohokoliv jiné­ho, aby se proti těmto lidem vrhla celá planetární propaganda.“

Jak shrnout?

Zatímco Montcorbierová hledá v uzavřeném okruhu svých názorů cesty či aspoň náznaky cest, kudy ven, Zinovjev jako dialektik věří vý­hradně ve vývoj lidstva podle určitých hmotných zákonů, a tak mu vů­bec nepřijde na mysl, že by se lidstvo mohlo před touto zkázou zachrá­nit. Jeho pohled do budoucnosti je tedy zcela pesimistický: „Myslím, že 21. století v hrůzách překoná všechno, co lidstvo až dosud poznalo.“

Ateističtí myslitelé nám tedy mohou podat vynikající rozbory naší situace, ale jen obtížně vidí opravdové východisko. Ten, kdo věří jen ve slepý determinismus dějin, má vidění budoucnosti nutně omezené a pe­simistické.

Myslitelé stojící na duchovní úrovni křesťanství, a k tomu přesvěd­čení o naplňování času a dějin, vidí, že se utopické dílo sil zla sice dovr­šuje, ale že je postaveno na písku - a že dorána se rozpadne v prach. K ta­kovým intelektuálům patří celá plejáda francouzských autorů, např. profesoři pařížské Sorbonny Claude Polin a Claude Rousseau, jejichž spo­lečné dílo „La Čité dénaturée“ - „Odpňrodněná Obec“ z roku 1997 vzbudilo velkou pozornost, Ital Roberto Mattei a zejména Francouz Pascal Bernardin, svou formací technik. Pro nedostatek místa se dnes budeme věnovat pouze tomuto poslednímu autoru.

 

NOVÁ NADĚJE

I PASCAL BERNARDIN ve své obsažné knize „L´Empire écologiaue“ - „Ekologické impérium“ z roku 1998 velmi podrobně rozebírá ideologické základy dnešního mondialismu, na rozdíl od Montcorbierové a Zinovjeva však dokáže vidět tyto problémy v jejich poloze metafyzické. Všechny současné děje se mu proto jeví jako obrovský zápas mezi „po­zemskou“ a „nebeskou“ Obcí. To právě dnes je ona pozemská Obec budová­na jako „syntéza pokrokářských, revolucionářských a protikřesťanských sil. Komunismus, živý více než kdy jindy a omlazený perestrojkou, se znovuzrozuje ze svého popela… Mondialisticko ekologická ideologie sta­ví do popředí globální problémy… Společnosti jsou nejprve uměle roz­kládány, aby se umožnila rozsáhlá syntéza a mohl působit totalitní pro­ces soustředění moci. V konkrétní praxi tak zmizí stát ve prospěch mezinárodních institucí… Nejvyšší finanční kruhy a velký revoluční ka­pitál, oni destruktoři lidu a národů, rozšíří po celé planetě naprostou kontrolu ekonomie… Takto se ustavuje, takto se ustaví totalitní systém.“ Ale Bernardin nám současně připomíná i naši odpovědnost:

„Válka, kterou proti nám mondialismus vede, je především válkou ideologickou, ale tu, žel, může vyhrát dřív, než si vůbec povšimneme, že ji zahájil! Nejzávažnější prázdná místa jsou totiž právě v intelektuální ob­lasti. Filozofii se už ani nevyučuje, scholastická teologie je pohrdána a ne­chápána a nahrazována patologickými bláboly, které by si v jiné době vy­sloužily nejvýš pokrčení ramen.“

Za této situace se mondialistické „intelektuální a politické konstruk­ce, nesoucí nepopiratelné znaky Protivníkovy, mohou volně rozvíjet i na duchovní úrovni.“ Je vytvářena nová panteistická ideologie: „Bůh, Stvořitel křesťanů, je nahrazován Přírodou. Ta už není pojímána jako Stvořitelovo dílo, ale jako univerzální Matka, Gaia, z níž všichni pocházíme a kterou proto všichni musíme uctívat… Lidé, zbavení posledních stop křesťanství, tak přejdou ke zmodernizovanému pohanskému kultu Země. Individualita se nutně rozplyne v kolektivitě… Důsledky tohoto úpadku se nevyhnutelně projeví v totalitarismu, eutanazii, eugenismu, potratovosti atd.“

Navzdory tomu všemu však Bernardin není pesimistou. Vidí, že veš­kerá odpovědnost, ale také schopnost nově rekonstruovat společnost spo­čívá na církvi: „Proti této záludné a násilnické agresi, o to obáváníhodnější, že se staví do role bojovníka za obecné dobro, řešení globálních problémů, světový mír, se musí postavit církev.“ A autor zdůrazňuje:

„Doufejme, že církev, konfrontovaná s touto hrozbou, v minulosti dosud nikdy nevídanou, bude moci - s Boží pomocí - tuto strašlivou kri­zi proměnit v kladnou devizu, a to především hromadným návratem k ví­ře; tak se stane tato krize příležitostí k nové evangelizaci.“

Podle Bernardina je proto třeba konečně upustit od hlásání lidských práv a navrátit se výhradně k hlásání Evangelia: „Jen křesťanský duchov­ní svět je schopen se postavit proti tomuto přírodnímu barbarství, jedi­ně Evangelium stojí vysoko nad celou mondialistickou ideologií.“

„Jedině křesťanské nadpřirozeno vystupuje nad horizontálním materi­alistickým světem totalitarismu, eutanazie, genetických manipulací, klonování, eugenismu, potratovosti, které jsou představovány jako vědecké výdobytky… Jen tak bude znovu ustaven člověk k Božímu obrazu. Neboť dal-li nám Kristus moc exorcisovat démony, jistě ne ve jménu lidských práv, ale ve svém vlastním Jménu. Takto se náboženská a politická krize, jaké dosud nebylo, stane pro církev výjimečnou příležitostí. Dvojsmyslná Protivníkova hra se rozplyne a nesmiřitelná opozice mezi naturalismem a křesťanským duchovním světem, mezi oněmi oběma Obcemi, se projeví naplno a všichni lidé dobré vůle to budou moci vi­dět.“ A autor uzavírá:

„Dílo Otce lži a od samého počátku vraha lidí, toto mimořádné in­telektuální lešení, nicméně postavené na písku, je určeno ke zničení v okamžiku, kdy se projeví PRAVDA.“

A my k tomu jen dodejme: Lidské dějiny jsou pevně v Božích rukou a spějí - přes tuto obrovskou zkoušku a Protivníkovu vrcholnou příleži­tost - ke svému naplnění. Tímto naplněním není zmar, totalita, chaos, de­strukce, kybernetický ostnatý drát, genetické manipulace, klonování du­ševně méněcenných otroků, ale pokoj, pravda, spravedlnost a láska.

A toto budiž naší devizou:

Musíme chtít jiný svět. Musíme se probudit a přesvědčit se, že his­torie je Boží a má své dovršení. Musíme se o toto dovršení zasazovat. Bůh nemůže změnit svět bez účasti lidí, vždyť ho stvořil pro lidi. Potřebuje nás k tomu, a proto je naší povinností, abychom mu aktivně pomáhali.

-fp-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář